Jak již bylo řečeno, "Radio" se rodilo velmi dlouho, skladby si procházely přirozeným vývojem a s největší pravděpodobností se jeho přijetí ještě dočká celkem trnité cesty. Kittchen na něm pracoval s několika hosty a členy své doprovodné kapely a od kuchyňské idylky se dopracoval ke studiovému střetu s laptopovou poetikou dnešní doby.

Honza Průša v hlavní recenzi nešetřil slovy chvály, udělil rovných devět bodů z deseti a neopomenul zmínit: "A i když je většina alba prolezlá fakt hustou depkou, ve svém důsledku obsahuje víc nadějeplných a prosvětlujících míst, než by se na první poslech zdálo. Je tu spousta humoru, ironie i optimismu. Návodů, jak se poprat s životem. "Radio" obsahuje nádherné skladby, ale jeho síla je právě v tom, jak vše pasuje dohromady." V makrorecenzi s ním pár redaktorů bez výhrad souhlasilo a podpořilo jeho názor, našly se však i určité výhrady a jedna velmi nízká známka, zakotvena u překvapivé trojky. Výsledný průměr hodnocení se zastavil na příjemných osmašedesáti procentech. A jak to vidíte vy?

Pod pseudonymem Ian Schlendri se určitě někdo skrývá. Jen těžko říci, kdo. Na doslova.tumblr.com píše román na pokračování, který nejspíš nikdo nevydá. Skládá písňové texty kapelám, které zatím nikdo nezná. A možná má i jiné umělecké ambice. Prý i proto, že dříve jako hudební recenzent čelil výzvám čtenářů, že než bude kritizovat druhé, měl by něco dokázat sám. Tak jako tak ví, jaké to je tvořit v utajené identitě.

---

Jaroslav Hrách - Ta bouřka se blíží a všichni se těší! (9/10)
Vztah k interpretovi: Moc dobře vaří!

Experimentální debut "Menu" od Kittchena byl velmi povedeným počinem. Můžeme být rádi, že na naší hudební scéně něco takového vůbec vzniklo. Industriální podklady obohacené melancholickými texty vytvořily hutnou atmosféru a jedinečný rukopis. "Radio" se ovšem nese na lehce odlišných vlnách, zní jinak než jeho předchůdce, stále je to však ten samý Kittchen. Hudebně se oprostil od špinavého DIY a důraz nyní klade na melodičnost. Váhám nad tím, která poloha se mi líbí víc. Na "Menu" oceňuji spontánnost, jež je cítit takřka z každé skladby, blíž je mi ale přece jen "Radio". Díky uhlazenému zvuku nyní vyniknou hudební nástroje, především kytara a klavír. Kittchenovy texty jsou silné a ukrývají v sobě plno trefných frází a minipříběhů (například "Fotr" a "Sobota"). To však není nic v porovnání s tím, jak úžasnou atmosféru skrze ně dokáže vytvořit a vystihnout Berlín či Prahu ("Pod Prahou" je jasná pražská hymna!) Samotným vrcholem desky je závěrečný song "Bouřka", který si pouštím okamžitě, když venku začne hřmít.

Dan Hájek - Na kus řeči, napodruhé v kuchyni (8/10)
Vztah k interpretovi: Setrvalý a umocněný experimentálním rozletem albové dvojky.

Laptopoví vypravěči mají dnes úžasné možnosti a Kittchen si toho je vědom. "Radio" díky tomu sice drobet zvukově nabobtnalo, přesto jako vydatné sousto atmosfér, ruchů a mikropříběhů nepřepne všechny vjemové cesty naráz do kolapsového stavu. Už to na jednu stranu sice není jen o hraní s nápady, zůstala však ona uhlídaná špinavost, syrovost (i ve stylu vyprávění) a došlo na zevrubnější tvorbu kompozice (zejména nadějí protkaná závěra "Bouřka"). Tomáš Neuwerth jako studiová výpomoc nezklamala, Kittchenovi neoblomně otevřela nové obzory a pomohla přijít na kloub dalším dříve nevyužitým fíglům a repeticím s fragmenty melodických námětů. "Radio" je krásně celistvé, vybalancované elementární melancholií, včetně chvilkového rozmaru naléhavosti ("Pod Prahou", "Holka"), které smělým tempem spěje ke zmíněnému finiši za rozbřesku ranních paprsků nového dne. Kittchen mílovými kroky vstupuje do nových podobenství vlastní tvorby, být s ním na kus řeči je vždy nepřerušovaný tok těchto odhalení a to mě na tom baví nejvíc.

Ondřej Michal - Hlavně mít trpělivost (7/10)
Vztah k interpretovi: Jeden z těch, jehož muziku poslouchám výhradně doma. Na koncert bych nikdy nešel.

"A všechno to skončí." Právě tenhle úryvek textu mi zůstal v hlavě poté, co jsem "Radio" doposlouchal poprvé. Zůstal a rezonoval ještě hodně dlouho potom. Vlastně si myslím, že by mohl být jeho mottem. Stejně jako prvotina "Menu", tak i albová dvojka není žádná veselá záležitost. Je to pořádná porce smutku, splínu, deprese a zmaru. Rozprostírá před námi tak širokou paletu neveselostí, jakou si jen dokážeme představit. Na druhou stranu je třeba říct, že to tady Kittchen posluchačům dost usnadňuje. Utíká od původního syrového industriálního zvuku k elektronickému cvrlikání. Přihodil o poznání přístupnější melodie a nezapomněl dodat klavírní vyhrávky. Na tohle album však přidal ingredienci, pro kterou na debutu jaksi nezbylo místo. Přes všechen ten marast a zmar se jako duha line vyhlídka, že to všechno není zase tak hrozné. Hmatatelný důkaz pro takové tvrzení však budeme hledat marně. Vše se odehrává na úrovni pocitů a emocí. Přesto je tady tento faktor zastoupen. Jen dá práci ho na desce najít. Otázkou je, zda budou mít posluchači při hledání dostatek trpělivosti.

Martin Spurný - DIY superhero (7/10)
Vztah k interpretovi: Bezmezný obdiv.

Kittchena jsem měl rád hlavně díky bezprostřednímu přístupu k hudbě a k věcem okolo ní (i mimo ni). Všechny ty komiksy, povídky, nízkorozpočtová videa a tak... Debutové "Menu" bylo v tomto ohledu rájem. Málokdo zvládne kolem sebe takovýmto způsobem vytvořit tak zábavný kyberprostor. "Radio" ve všem pokračuje, ale bohužel postrádá ten úžasně nakřáplý zvuk jeho předchůdce. Ne, že by utrpěla bezprostřednost, ale "Menu" bylo v tomto ohledu naprosto signifikantní a deska na onom zvuku stála. U "Radia" mi chybí jednotící prvek, který by všem třinácti kouskům dal nějaký společný směr. Zatímco dříve jsem v textech zaslechl aspoň kousek naděje, tentokrát zní většina temně, nostalgicky. Poslech je velice dobrodružný, Kittchen totiž stále nahrává cokoli, co o jeho uši zavadí, a nebojí se to použít. Když už se dočkáme chytlavých motivů, rychle vyprchají kvůli krátkým stopážím songů, naopak atmosférických úryvků si užijeme až až.

Jan Trávníček - Že je něco mladé, neznamená automaticky, že je to i dobré (3/10)
Vztah k interpretovi: V zásadě nemám nic proti mladým a nadějným, ale jakmile se o některém interpretovi píše více, než kolik je slyšet jeho hudba, začínám být obezřetný.

V případě podivného folku Kittchena mě napadá, pro koho svou hudbu vlastně tvoří. Celá ta komiksová image se mi vlastně docela líbí, ale s hudbou jako takovou se nedokážu ztotožnit. A neumím si představit, že by se svým hledáním netradičních zvuků a pěveckým projevem, který je prost jakýchkoliv emocí, mohl zaujmout širší publikum, vyjet na turné atd. Jasně, každý nemusí hrát bigbít pro masy jako Chinaski nebo Lucie, ale na jeho desce postrádám to, co od hudby obvykle očekávám - autorské sdělení, které mě osloví a doprovodí jej zajímavá melodie. Místo toho se prohrabávám zvuky odpalování tenisového míčku nebo hlášek z počítače pro děti, který důvěrně znám od své mladší sestry, a dumám nad tím, jestli těm písním pomáhají, nebo je to jen póza. A čím více času albu věnuju, tím spíš se přikláním k druhé variantě. Ale kdo ví, třeba tomu jenom nerozumím. Pokud se vám Kittchenova deska líbí, nic proti, užijte si ji, ale byť jsem se opravdu snažil, kromě "Bouřky" jsem nenašel důvod, proč se k jeho muzice vracet.

---

Album: Kittchen - Radio
Průměrné hodnocení: 6,8/10
Celkový čas: 44:59
Skladby: Radio, Sobota, Fotr, Cizí území, Berlin, Zkouška spojení, Pod Prahou, Holka, Řež, Nemusíš, Roboti, Exit, Bouřka