Avšak než se jeho naléhavý hlas nesl městem, dostali na scéně prostor valašští Tichonov. Rob Bochnik z The Frames jim produkoval debutovou desku a nám nezbývá než výrazně upozornit na to, že by se všichni milovníci The xx, Editors či Bloc Party měli mít v říjnu, kdy jejich společné dílo "Overnight" vyjde, opravdu na pozoru. Rýsuje se nám tady totiž dost možná domácí objev roku.

Kvarteto se snažilo naplno využít příležitosti zahrát si před slušně zaplněným sálem a do soustředěného publika nechávalo vygradovat jednu melancholickou píseň za druhou. Snová atmosféra, nadpozemská lehkost, povznášející zpěvy, tklivé kytarové vyhrávky, bezchybná produkce a takřka nehybní muzikanti. To jsou jejich poznávací znaky. Mějte jejich jméno na paměti, o Tichonovu ještě hodně uslyšíme.

Bezmála tříhodinové vystoupení odpálil skvěle naladěný Glen Hansard se svou dvanáctičlennou kapelou písní "You Will Become" z nádherné loňské desky "Rhytm & Repose". Ta během večera odezněla téměř celá, a byť ji publikum evidentně nemělo zažitou tolik jako písně ze soundtracku k "Once" nebo z jeho domovské kapely The Frames, přijímalo je s velkou chutí. Ostatně hned při druhé ukázce z ní, tedy "Maybe Not Tonight", zpěvák doprovodil text "...memories of another town..." všeobjímajícím gestem rukou a názorně předvedl, které město má na mysli. Vysloužil si za to hlasitý potlesk. Jeden z mnoha.

Z lásky k městu, ve kterém dle svých slov zná každý kout, se písničkář během koncertu zpovídal hned několikrát. Vždyť právě tady, na festivalu Valašský Špalíček, jeho cesta před dvanácti lety prakticky začala. Nehovořil však v naučených patetických frázích, spíše naopak. Míchalo se v něm štěstí s dojetím a občas slova jen těžko hledal. Přesto mu všichni rozuměli.

Třeba když vykládal o tom, jak při procházce kolem Bečvy složili s Markétou Irglovou "Lies", jednu z nejkrásnějších skladeb svého repertoáru. A vzhledem k tomu, kam se osudy obou protagonistů z Oscarovaného nezávislého hitu od té doby rozešly, mu vůbec nelze vyčítat, že se při ní na okamžik zalknul žalem. Protože ať už zpěvák servíroval teskné nebo optimističtější písně, vždy platilo, že je na tak výjimečném místě dával chápavému publiku opravdu ze srdce.

Aby to ale nevypadalo, že se jen tři hodiny plakalo, je třeba uvést na pravou míru, že pokud právě nezpíval některou ze svých plnokrevných balad, hýřil zpěvák dobrou náladou a nefalšovaným nadšením. Vůbec nejvíce to bylo vidět ve chvílích, kdy za ním šlapala jeho perfektně sehraná kapela jako jeden muž a on mohl jako hrdý pantáta přivolávat jednotlivé muzikanty (nejčastěji dechovou sekci) do přední části pódia a nechat je vyniknout, ba si i trošku zaimprovizovat. Takto třeba vznikla fantastická vložka do písně "Love Don't Leave Me Waiting", kdy spolu s trombónistou odehráli úryvek "Respect" Arethy Franklin. Vtipné byly i Hansardovy pravidelné kontroly miminka v první řadě, které zpočátku tancovalo na reprobedně, aby o dvě hodiny později sladce usnulo.

Čiré muzikantství z bezejmenného bandu, ve kterém si našli místo i houslista Colm Mac Noc Iomaire, kytarista Rob Bochnik, basák Joe Doyle nebo bubeník Graham Hopkins (všichni z The Frames) vyloženě čišelo. Jakmile se kterákoliv píseň rozjela z intimního počátku v obrovský rachot, ve tvářích Hansardových spoluhráčů jste mohli vidět nadšení srovnatelné s desetiletým klukem, který dostane k narozeninám PlayStation. A samotný principál? Při emotivních pasážích "When Your Mind's Made Up", "Leave", "Bird Of Sorrow" a řadě dalších se mu tvář zbarvila do ruda a zkřivila tak, že jste z vrásek mohli číst o všech bolestech jeho života. Hlasivky vykřičené až na doraz. Prsty napevno spjaté se strunami. A v srdci díra, kterou nemá kdo zacelit. Tak moc to bolelo. Tak moc to prožíval. A chtěl to ze sebe všechno dostat.

Příznivci, mezi kterými byl i Petr Fiala z Mňágy & Žďorp Hansardovi doslova viseli na rtech. Byl tak strhující, že z něj nebylo možné spustit oči. A jistě se každému z nich drala do hlavy nejzásadnější otázka večera. A ve chvíli, kdy to nikdo nečekal, jim na ni třiačtyřicetiletý Ir mimoděk odpověděl, když si pozval na pódium asi osmiletou dívenku z první řady a společně si zazpívali "Falling Slowly". Jemný dětský hlásek a skvělá angličtina se zasloužily o bouřlivý potlesk po každé odzpívané sloce. Krásně dojemný moment z večera, který měl tolik vrcholů, že vybrat z nich jen jeden by se prakticky rovnalo kacířství. Mezi ty další pak patřilo i roztančené číslo s coververzí Marvina Gaye "Don't You Do It", akustická vložka na okraji pódia, kde pětice muzikantů vystřihla "Gold" tak, že kdyby to viděli Mumford & Sons, tak to okamžitě zabalí, anebo až na dřeň jdoucí novinka "This Gift". Prostě jedna nádhera za druhou.

Snad jen v závěrečných písních hostující Lisu O'Neill si mohli pánové a dámy odpustit, její umečený šmoulí hlas zbytečně narušoval jinak krásnou atmosféru plnou pochopení a lidské sounáležitosti. Na úplný konec se pak všech čtrnáct aktérů vydalo s nástroji mezi lidi a sborově si s nim zazpívalo "Passing Through" Pete Seegera. Vyřknout závěrečný ortel snad nikdy nebylo snazší - jednoznačný kandidát na koncert roku.