Vydat úspěšné album je jedna věc, ale zajistit, aby se jeho energie zdárně přenesla na pódia, je věc druhá. Prvním krokem bylo vydání loňského eponymního debutu. Název "Django Django" tedy zní jako dobrý vtip. Ale neskutečně zábavná je deska i po zvukové stránce. Takhle nějak by mohla vypadat salonní hudba na divokém západě vzdálenější budoucnosti. Digitální kovbojové. Cítit jsou vlivy world music, ale elektronika vše drží pěkně šťavnaté a jednoduchá kytara tomu dává řád.

Třináctka songů oslavila úspěch na mnoha frontách a byla oceněna nominací na prestižní Mercury Prize. Každý, kdo slyšel album, musel být hodně zvědavý, jak zafunguje naživo. Kdo čekal chirurgicky přesnou, místy sterilní show, se hluboce mýlil.

Čtyřčlenná kapela po setmění nastoupila s neuvěřitelným entuziasmem. Potenciál jediného alba byl beze zbytku využit, ba dokonce kapela přidala něco navíc. Na pódiu najednou řádili čtyři malí kluci, kteří jakoby právě dostali nové hračky. Nejzábavnějším momentem bylo, když se kolem klávesisty Tommyho Graceho shromáždili i zpěvák s basákem a rozpoutali synťákové inferno. Lepšího hosta už Orange Stage nezažila.

Jestli se Britové mohli o něco opřít, byli to diváci. Ti jim splnili cokoli, oč je kapela žádala. Když se mělo jít k zemi, tak to šlo bez jakéhokoli přemlouvání, a když přišla řada na skok, všichni bezpečně poznali ten správný moment. A pak jen křepčení za frenetického výkonu celé formace. Žádný čas na oddech.

Silným momentem byla úderná "Default", kde za zmínku stojí způsobem, jakým si zpěvák poradil s lámaným refrénem. V jejím závěru nám členové ukázali, že protáhnout píseň o pár minut, aby stále bavila, není problém. Celé to byl silný moment. Charismatický zpěvák Vincent Neff a jeho parťák Jimmy Dixon předvedli dokonalé souzvuky, přesto nezněli příliš upjatě. Úplnému konci koncertu vévodily skladby "WOR" a "Silver Rays".