Dost mě překvapilo, když jsem zjistil, že skutečně slavíte pětadvacáté narozeniny...

Mardoša: (skočí mi do řeči) To nás taky. Jsme snad nejmladší pětadvacetiletá kapela v Česku.

Co se vám vybaví, když to číslo v souvislosti s Tata Bojs uslyšíte?

Mardoša: Asi moment, kdy jsem jako malý sledoval televizi a běžel v ní koncert k 20. narozeninám skupiny Olympic. Připadalo mi, že ti lidi musí být strašně staří, když takovou dobu hrají v kapele. No a my dneska hrajeme ještě o pět let déle než oni tehdy. Celý rokenrol stárne. Kapely z osmdesátek jsou pořád aktivní a skupiny z 60. a 70. let dnes slaví dokonce 50. nebo 60. výročí. Takže to číslo je relativní a vlastně nedůležité. Ale i tak je to slušný kus života.

Byl během uplynulých pětadvaceti let nějaký moment, který se pro kapelu později ukázal jako naprosto klíčový nebo rozhodující? Tedy - když pomineme samotné založení.

Milan: Myslím, že jich bylo víc. Kapela se občas ocitne v momentech, kdy se něco mění. Lidi si to v tu chvíli zdaleka neuvědomují a teprve zpětným pohledem zjišťují, že šlo o důležité rozhodnutí nebo osudovou věc.

Co to bylo v případě Tata Bojs?

Milan: Většinou personální změny. Podstatou fungování Tata Bojs je, že jsme s Mardošou po celou dobu zůstali jako neměnná dvojka. Kdyby jeden z těchto článků najednou nebyl, přestali by to být Tata Bojs. V začátcích jsme chtěli být kapela třech kluků - kytara, basa a bicí s tím, že někdo k tomu vždycky otevírá pusu. Měli jsme to tak až do doby, než se kolem nás s deskou "Nanoalbum" objevil Jura Hradil. Přišlo nám, že jsme na ni navrstvili tolik kytar, že pro živé koncerty bude potřeba některé harmonie pokrýt. Tak jsme Juru pozvali na hostování, celé to zaklaplo a od té doby s námi začal fungovat. To byl zlom. Z kapely, kterou na pódiu vždycky tvořili tři lidi, se stala kapela, kterou tvořili lidi čtyři.

Mardošo, ty jsi v tomhle kontextu na stránkách měsíčníku Rock & Pop v dubnu 2000 řekl, že jste rádi že jste tři a že "skládat písničku třeba v pěti lidech dohromady už by bylo šílenství". Jak tenhle posun s odstupem času vnímáš?

Mardoša: Tehdy jsme byli jiní Tata Bojs než teď. A v něčem jsem byl jiný i já. Myslím, že jde o to, jací lidi jsou, než jaký je jejich počet. Tenkrát jsme celou dobu fungovali jako trojka. Když odešel Mareček, nahradil ho Marek Doubrava. Byli jsme zkrátka zvyklí na trojúhleník. Přišlo nám, že je to tak správné a vyrovnané. Tři je ostatně nejmenší možný počet lidí pro skupinu, protože dva už nejsou skupina.

Nakolik důležité pro vás bylo setkání s producentem Dušanem Neuwerthem?

Milan: To byl další z důležitých milníků. Stejně jako protnutí se s Klárkou Nemravovou. Díky Dušanovi s Jurou jsou dnes Tata Bojs pět hlav, pět názorů a pět invenčních postupů. Každé setkání pomohlo skupině definovat období, které ji formovalo.

Pro každé období Tata Bojs je také charakteristický určitý přístup k hudbě. Jinak jste zněli v 90. letech, jinak na přelomu milénia a jinak dnes. Vyzkoušeli jste si toho skutečně habaděj. Co z toho všeho vám podle vás sedlo nejvíc?

Milan: Řekl bych, že naše základní polohy jsou momentálně dvě - elektrická a akustická. Zdálo by se, že nám bude bližší elektrická. Takovou jsme od začátku vedli a komunikovali s lidmi. K dnešnímu dni jsme ale absolvovali docela hodně akustických koncertů, včetně těch s Ahn Triem, a dost si to užíváme. Nemyslím, že bychom se pohybovali na nějakém tenkém ledě. Uzpůsobili jsme si to tomu, co jsme schopni hráčsky a kompozičně odevzdat. Intimní atmosféra akustických koncertů nás baví a já jsem rád, že na nich aspoň trochu zpívám. Na těch elektrických to mám totiž často problém udýchat a jenom řvu. Takže mě těší, že kapela může být sdělná v obou polohách, byť je každá úplně jiná.

A které své desky si ceníte nejvíc?

Mardoša: Asi nikdy nemůžeme mít opravdový odstup. Když si poslechnu nějakou naši starší desku, vybaví se mi období, ve kterém vznikla a fáze, ve které se kapela nacházela. Nabalují se mi asociace a špatně se mi poslouchá jenom hudba. Podle mě jsme měli na začátku dva důležité skoky. Nejprve "Ukončete nás...", naše první studiové a celkově třetí album. Byla to obrovská zkušenost a hned jsme tam chtěli dát všechno, co jsme si vymysleli. Druhý důležitý skok se konal o dvě desky později, kdy jsme vydávali "Futuretro". Šlo o naši první zkušenost s elektronikou, kterou jsme sami vytvářeli. Už na "Ukončtete nás..." byly drobné samplery, ale tady jsme si podle návodu začali smyčkovat sami. Bylo to amatérské, ale zábavné. V neposlední řadě bylo "Futuretro" první deskou na velké firmě.

Vidíš, "Futuretro". Jak se vyrovnáváte s klasickým Vaše poslední album je skvělé, ale stejně je nejlepší to "Futuretro"?

Milan: Nojo, "Futuretro" nám omlacují o hlavu furt. Jsou i lidi, kteří říkají , že už koncem "Ukončete nás..." to stojí za prd. Ale to je dobře. Každý si najde to svoje, vějíř je široký. Když si vezmeš našich osm alb, je na nich vidět značná cesta. Kapela prochází nějakým vývojem. Horší by bylo, kdybychom stříhali jednu desku jako druhou a všechny zněly podobně. Ostatně myslím, že nejpodobněji zní jenom dvě. "Nanoalbum" a "Kluci kde ste?". Byly dělány ve stejných podmínkách v našem studiu na Deltě. Je tam cítit vývoj, ale jsou si zvukově blízké. I proto jsme si u poslední "Ležaté osmičky" řekli, že by bylo dobré sáhnout zase po jiném hudbením postupu. Nebudeme se opakovat.

Když jste v roce 2004 vydali koncepční desku "Nanoalbum", Dušan Neuwerth řekl, že bude doceněná teprve za několik let. Máte dojem, že už se tak stalo?

Milan: Já myslím, že se docela dostatečně docenila v době, kdy jsme ji vydali. Ta deska je zvláštní a myslím, že na ni bude vždycky nahlíženo dvojím úhlem pohledu. Vnímáte to i teď. Má spoustu příznivců, kteří na ni nedají dopustit a říkají, že je to naše nejlepší deska. Je ale taky dost lidí, kteří tvrdí opak. Někomu vadí svazující element příběhu, který jsme možná až křečovitě chtěli dodržet a proto příběh posouvali mluveným slovem. To album zbržďuje a lidi tyhle tracky skipují. Jenže když je člověk postaven před výzvu zkusit si udělat koncepční album, musí to dotáhnout se vším všudy. Nechtěli jsme to dělat polovičatě, protože ústupky tohoto typu jsou vždycky na škodu. Myslím, že éra kolem "Nanoalba" bylo naše nejintenzivnější pracovní období.

Mardoša: Rozjeli jsme to do víc směrů. Vnikla kniha "Nanobook", DVD z koncertu a balet. Bylo to hodně nahuštěné období a vlastně poslední deska bez dětí. Dneska si něco takového už nedokážu představit.

Milan: Je také pravda, že zhruba od té doby se víc mluví o nanotechnologicích. Pořád se k tomu nějakým způsobem odkazuje a to z úplně jiných okruhů. Předevčírem jsem sledoval v televizi reportáž o vědci, který se zaobírá rakovinotvornými buňkami a léčí nádory za použití nanočástic. Chtěli to dát do kontextu, tak tam byla zmínka o našem "Nanoalbu" a dalších věcech. Je zajímavé, že to pořád rezonuje. V roce 2004 jsme se dotkli něčeho, co bylo v úplných plenkách. Dnes je to velká současnost, ale pořád to není ve stadiu, kdy by se tím opravdu léčilo, stále je to v oblasti výzkumu. Je ale jasné, že nanotechnologie a vůbec nanorozměr jsou budoucnost. Mně přijde skvělé, že jsme se něčeho takto futuristicky dotkli.

Uvažovali jste někdy nad tím, že kapelu rozpustíte? Byli někdy Tata Bojs blízko rozpadu?

Mardoša: To snad ani ne. Pár členů u nás skončilo, ale nikdy to nebylo vyhrocené a konfliktní. Z nějakých důvodů to spojení vždy přestalo fungovat nebo to nějakého člena přestalo naplňovat. Pokaždé jsme to ale probrali a řekli si, kolik spolu ještě odehrajeme koncertů. Se všemi bývalými členy jsme dnes v přátelském kontaktu. Samozřejmě nám to ale bylo pokaždé líto. Třeba odchod Marka Doubravy, to byla citelná ztráta.

Milan: To byl možná nejrazantnější otřes. Když nám to Marek oznámil, byli jsme hodně překvapení. Někdy to k odchodu spělo, člověk tušil, že něco není v pořádku. Ale v tomhle momentě jsme byli rozjetí, měli po "Futuretru" a v kalendáři hodně koncertů. Celé se to mělo jakoby nastartovat. Jenže tyhle skutečnosti, které nám činily radost, Markovi zas takovou radost nečinily. Chtěl čas trávit i jinak, takže nám jednou na I.P. Pavlova oznámil, že chce skončit. Tímto se vlastně vracíme k otázce o klíčových milnících. My tehdy měli chvíli prázdno až temno, nevěděli jsme, co se bude dít. Ale vyřešili jsme to. Udělali jsme interní konkurz, přišel k nám Maťo Mišík a ten byl super. Vymyslel skvělé party a natočili jsme s ním naši nejprodávanější desku "Biorytmy".

A co vy dva? Dokážete se třeba pohádat?

Mardoša: Já se moc pohádat nedokážu.

Milan: To já bych se klidně i pohádal, jde mi to velice snadno. Ale tady s Mardošou mi to jde velice špatně. On mé výpady tak nějak odráží, že už na něj ani moc nevypadávám. My už tak nějak tušíme, co tomu druhému nevyhovuje, funguje mezi námi zvláštní symbióza. Už se tak dobře známe, že není třeba věci moc rozvádět. Stačí vždy zařadit zpátečku.

Mardošo, jak se za těch pětadvacet let změnil Milan? Zůstal v něčem stejný?

Milan: (zvedá se ze židle) Nemám jít za dveře?

No... Počkej po první větě.

Mardoša: To se těžko soudí, když jsme spolu skoro pořád. (Milan zůstává sedět) Z fotek člověk vidí, že už se mění. Tehdy nebyl tak vousatý. Ale v zásadě je to pořád ten samý Bublajs. Změny jsou pozvolné, k nějaké radikální změně osobnosti nedošlo.

Milane, stejná otázka i na tebe?

Milan: Mardoša zůstal stejný v podstatě ve všem. Jen se mu trochu změnil hlas. Když si poslechneš starší nahrávky, má na nich ještě vyšší hlas než teď, což je zajímavostí. Jinak myslím, je furt stejně vtipný a zábavný. Ale jak říkal on - kdybychom se hodně kamarádili v 90. letech, pak se deset roků neviděli a následně se potkali na třídním sraze, asi bychom zaznamenali větší změnu. Každý žije v nějakém svém okolí. Ale protože my si to okolí spoluvytváříme, tak se vzájemně také hodně ovlivňujeme. I když ze své podstaty jsme každý dost jiný. Koexistujeme spolu.

Letošní výročí slavíte výběrovou deskou "Hity a city". Jaká byla její geneze?

Mardoša: Původně jsme plánovali výběr jen na jeden disk. Pořád jsme se ale nemohli dobrat nějakého klíče. Udělali jsme si množinu písniček v iTunes, jenže byla moc velká. Nakonec jsme se domluvili s Michalem Mákou ze Supraphonu, že by bylo možné vydat dvojdesku. To nám jednak ulehčilo práci s prostorem a také umožnilo koncept, který deska nakonec získala: Na prvním disku jsou singlové písničky, které měly hitový potenciál a někdy ho skutečně využily. Na druhý disk jsme umístili písničky, které sice vyložené hity nejsou, ale máme je o to raději, když se jim nedostalo takové pozornosti. Dotvářejí obraz kapely pestřejší, než jaký by vytvořil pouze jeden disk se singly. Formu sloka - refrén jsme totiž zdaleka nepoužili ve všech písničkách. Některé songy mají hodně zapeklitou formu. A některé jsou úplně z formy.

Odkud vlastně pochází ta fotka na obalu?

Mardoša: Ta je ještě starší než pětadvacet let. Pochází z roku 1984, kdy jsme byli ve čtvrté třídě. Tuším, že byl červen a my měli zrovna po vysvědčení. Je to foceno u nás na zahradě nad Šárkou.

Milan: A remake jsme fotili zase u nás na zahradě, na Veleslavíně.

Mardoša: Bohužel původní oblečení a brýle už vzal čas, ale na remakové fotce máme identické historické placky (vstává a vzápětí přichází se zvětšeným obalem desky). Není to moc vidět, proto na to upozorňuji. Kdo si fotku zvětší, uvidí, že já mám placku Sex Pistols a Bublajs The Clash. Mám je od roku 1984 schované. Tehdy to totiž byla vzácnost. Tuším, že mi je rodiče dovezli z Maďarska.

Každá bestofka znamená určité bilancování a vzpomínání. Přece jenom - nejste na to ještě příliš mladí?

Milan: Je zarážející, jak věci rychle utíkají. Vlastně utíkají tak rychle, jak pestrý život člověk žije. Mně vůbec nepřijde, že hrajeme už pětadvacet let. Svým způsobem je to šílené. Když si to převedeš na náš život, už je to větší část života s kapelou než bez kapely. Ještě ale není třeba bilancovat. Mohlo by se zdát, že kompilace typu best of nějakým bilancováním je, ale nám zkrátka přijde dobré po čtvrtstoletí jednu kapitolu uzavřít a odstartovat druhou. S čistou hlavou, čistým štítem a něčím, co je hmatatelné.

No a co bude dál? Víte, co se říká. Jakmile kapela vydá bestofku, odstartuje slabší část slabší kariéry...

Milan: To se fakt říká? To jsi nám neměl říkat.

Mardoša: Kdy vydali Rolling Stones první bestofku?

No právě... Připravujete v současné sobě i nějaké nové písničky?

Milan: Něco se pomaličku rýsuje. Ale v klidu, nikam nespěcháme. Zatím moc nemáme představu o konceptu ani tématu nové desky. Na to je ještě brzo. Zatím si schraňujeme nápady, které se urodí na zkoušce a přijdou nám zajímavé. Něco si nahráváme na telefon a závažnější věci už do počítače po stopách, aby se s nimi dalo pracovat jako s puzzle. To jsme udělali nedávno na soustředění. Zase se k tomu ale dostaneme až na podzim.

Mardoša: Zároveň si naše demáče naříkáme. To je náš interní slang. Na jeden mikrofon to kolikrát není moc dobře slyšet a když se k nápadu vrátíme třeba za rok, nemusíme si už pamatovat, jak jsme co hráli. Já si proto do demáče vždycky naříkám akordy. Je to věc, na kterou jsme přišli až postupem času, takže všem začínajícím kapelám radím: naříkejte si!

Když opustíme naříkání, co přejí Tata Bojs sami sobě do další pětadvacítky?

Milan: Rozhodně to nepůjde bez zdraví. Před poslední řadovkou "Ležatá osmička" jsme zrovna my dva měli období zdravotních trablů a kapela se v tu chvíli zastavila. Zase to ale bylo dobré odražení se ode dna. Myslím, že všechno v životě má nějaké vztahy, smysl a kontext. V něčem nám to ubralo, ale v něčem určitě pomohlo. A vlastně nejvíc ze všeho bych si přál, aby nás to pořád bavilo. S kapelou nám to vydrželo tak dlouho, protože jsme ochotni jí obětovat čas, energii i rodinné věci. Když tohle člověk svému koníčku dá a nepřijde mu to divné, je to známka toho, že ho to baví. Když to tak bude i do budoucna, bude to skvělé.