"...Like Clockwork", šesté řadové album Queens Of The Stone Age, nevznikalo zrovna jednoduše. Tým kolem lídra Joshe Hommea se během natáčení několikrát obměnil, a i když se tak děje vesměs už od založení kapely (a že jí už prošla pěkná řádka muzikantů), tentokrát to chvíli trvalo, než si kolem sebe vytvořil uskupení, se kterým by se byl schopný dokopat k něčemu konkrétnímu. Na novinku se tak čekalo dlouhých šest let a jestli to trvalo takovou dobu, protože Homme chtěl přijít s něčím výjimečným, po poslechu "...Like Clockwork" se nedá než uznat, že tato pauza mu prospěla.

Pokud jste alespoň trochu sledovali novinky okolo nové desky, určitě vám neunikl velice zajímavý seznam spolupracovníků, který sice zní natolik lákavě, aby vyvolal určitá očekávání a zvědavost, ale už jsme se několikrát ujistili, že ani plejáda těch největších hvězd není zárukou kvality. Jak to dopadlo tady? Kdybyste nevěděli, že na desce hostují Mark Lanegan, Alex Turner, Trent Reznor, Sir Elton John nebo Jake Shears ze Scissor Sisters a soustředěně nenapínali uši u jednotlivých skladeb, jejich přítomnost ani nepostřehnete. Takže v centru všeho dění stojí Josh Homme a to, že mu větší část desky odbubnoval Dave Grohl nebo že mu ve vokálech vypomohl jeho "marnotratný syn" Nick Oliveri, jsou v tomto případě pouze příjemné bonusy (myšleno OPRAVDU příjemné).

Za co si nahrávka zaslouží největší aplaus, je soustředěnost s jakou nakonec překonává všechny předešlé. Zapomeňte na zbytečné improvizace. Důraz je kladen na plnohodnotné písně a v každé z nich je cítit, s jakou dokonalou přesností byla vystavěna (fakt, že sám Homme svá kytarová sóla vtipně popsal jako záměrně nesmyslná, můžete s úsměvem ignorovat). Z tohoto pohledu pak má smysl přítomnost výše zmíněných muzikantů, protože každý z nich tvoří díl pečlivě vystavěné skládačky. Připravte se na to být ohromeni jedinečnou symbiózou hustých riffů a přesných rytmů.

Podstatný vliv na nové kompozice měl celkem zásadní incident, kdy Homme na okamžik zemřel při operaci kolene. Naštěstí vše dopadlo dobře a zhruba čtyři měsíce po operaci byl schopný opět fungovat, ale když se dával dohromady, došlo u něj k duchovnímu posunu a začal přemýšlet o věcech, na kterých opravdu záleží, jako jsou smrtelnost, přátelství, láska a víra (I survived. I speak. I breathe. I’m incomplete / I'm alive, hooray zpívá přímo v "The Vampyre Of Time And Memory"). Najednou před námi stojí člověk, který píše písně od srdce. Ne že by tak netvořil v minulosti, ale nyní jsou jeho sdělení mnohem víc opravdová. "...Like Clockwork" je díky tomu až extrémně osobní nahrávkou.

Tematicky písně cirkulují mezi zradou, vztekem a usmířením a jsou prezentovány jako anekdoty, v nichž Homme figuruje jako hlavní protagonista. V "I Sat By The Ocean" se snaží za pomoci alkoholu zapomenout na dívku, která se s ním právě rozešla, zatímco v "I Appear Missing" se radši schovává, aby se vyhnul konfliktu. Ne ve všech případech je ale všechno špatně. "Smooth Sailing" jej zastihuje ve chvíli, kdy se rozhodl na všechno vykašlat a jede vstříc západu slunce zbaven veškerých starostí.

Album otevírají zvukové efekty včetně rozbíjení skla a následuje "Keep Your Eyes Peeled", temná bluesová skladba s prvky industrialu a psychedelickými elementy. Ne že by zbytek byl vyloženě veselý, ale rozhodně jde o to nejponuřejší z "...Like Clockwork". Následující "I Sat By The Ocean" již je s chytlavou kytarovou linkou pevně napojenou na tu basovou Michaela Shumana, starý známý desert rock, tak, jak jej umí jen Josh Homme a spol. V podobném duchu se nese i singlová "My God Is The Sun".

Značnou část prostoru dostaly i pomalejší skladby. Kromě zmíněné "The Vampyre Of Time And Memory" je středobodem čtyřapůlminutová suita "Kalopsia", v níž se zapojí Trent Reznor. Ta sice z počátku působí jako velice nádherná balada, ale klid zhruba po minutě přeruší bouře masivních kytar, která především v závěru alternuje mezi okamžiky plnými krásy a krásného rámusu.

A pokud hledáte opravdu překvapivé momenty, jsou jimi rozhodně "Fairweather Friends" a "Smooth Sailing". V prvně jmenované se dočkáme tolik diskutované spolupráce s Eltonem Johnem. Ten sice hraje víceméně druhé housle a jeho piano a doprovodný zpěv jsou spíše do počtu, skladba sama o sobě je ale takovou malou rockovou operou a je velice sympatickou odbočkou v tvorbě kapely. "Smooth Sailing" je pak glam-sexy-funky věc, snad nejroztančenější místo celé desky s Jakem Shearsem (asi takhle by nějak zněli Scissor Sisters, kdyby pořádně naboostrovali kytary).

"…Like Clockwork" je jedním z nejlepších rockových alb roku, dotaženým po všech stránkách. Skvěle se na něm ukazuje růst Joshe Hommea jako skladatele, který je znát především v textech, a také jako zpěváka - snad nikdy předtím nebyl schopný tak skvěle vyjádřit emoce za pomoci zpěvu jako nyní. A i když se tahle kdysi nezastavitelná pouštní bouře jménem Queens Of The Stone Age místy zklidnila, pořád je v ní dost síly na to, aby vás zlomila a srazila na kolena. Snad se to stane i živě na festivalu Rock For People, jehož jsou jedním z headlinerů.