Mám skoro až strach začít recenzi nejnovější nahrávky Vampire Weekend tím, že napíši, že kapela na ní dospěla a zvážněla. Jakkoliv to je pravda, album "Modern Vampires Of The City" takové je pouze pod povrchem. Kapela si na něm i nadále uchovává svou image poťouchlých inteligentních podivínů a působit tak na vás bude do té doby, než se blíže zaměříte na textovou stránku zpěváka Ezry Koeniga. Pánové se nám totiž blíží k třicítce, a zatímco pomalu opouštějí rozpustilou mladistvost, setkávají se s hořkosladkostí života, která chtě nechtě dřív nebo později postihne každého. A právě tento přerod můžeme považovat za hlavní téma "Modern Vampires Of The City".

Wisdom's a gift, but you'd trade it for youth.

Je pravda, že Koenig často bojuje se skepsí a optimismem, ale ve výsledku je hlavně zábavný vypravěč. Jestli bývaly doby, kdy kapela působila až příliš přechytřele (což v kombinaci s jejich přátelským a zdvořilým vystupováním působí trochu jako z jiného světa), postupem času se naučila poznat, kdy je lepší nebýt chytrá až příliš. Takže na jedné straně tady máme britskou literaturu devatenáctého století, kalifornský rap století dvacátého, falafel, jamajské nářečí, Panovy flétny, regulaci nájemného a Bibli a na straně druhé jednoduché fráze jako Don't wait ("Obvious Bicycle") nebo Hold me in your everlasting arms ("Everlasting Arms") jak dělané pro využití v rozličných televizních spotech. Co je ale hlavní, Koenig bezvadně pracuje s myšlenkami a pocity v souvislosti se světskou, kosmopolitní a nejistou střední třídou a činí tak s jemností a humorem jako málokterý umělec současné doby. Doporučuji mít texty jednotlivých písní při poslechu před sebou.

Ale nejsou to pouze texty, co činí moderní upíry skvělou nahrávkou. I hudebně jde o nejvyspělejší položku v diskografii newyorské formace. Tentokrát šla stranou inspirace africkou hudbou a Paulem Simonem. Výrazně také ubylo kytar a z prvních dvou nahrávek vlastně zůstala pouze ona nezapomenutelná hravost a chytlavost. Vzniklo tak album, které je mnohem pestřejší než předchozí počiny. Třeba hned jeden z pilotních singlů "Step" je částečně inspirován hiphopovou formací Souls Of Mischief. Na téměř hiphopový beat je posazena elegantní cembalová melodie a vznikla z toho nádherná komorní záležitost znějící zároveň sofistikovaně, vrstveně i rozptýleně.

Jsou to ale především rychlejší písně jako například "Diane Young", kde se do popředí dostává dobrodružnější strana kapely, a vzniklo hned několik překvapivých momentů, v nichž se ukazuje jejich popové cítění v plné kráse. Zmíněná "Diane Young" v sobě má něco z Deva, rockabilly a k tomu slide kytaru ve stylu surf rockové kytarové legendy Dicka Dalea, a přestože to může znít jako mix nesourodých nápadů, tento koktejl je překvapivě osvěžující a navíc má v sobě všechno, co by měl mít pop 21. století (a co mu ve většině případů chybí) - drzost a sebevědomí (k tomu si přidejte ono neuvěřitelně chytlavé "elvisovské" baby, baby, baby, baby a máte adepta na jeden z nejchytlavějších indie popových singlů roku).

A pak je tady také "Ya Hey", gospelová ujetost, s "chipmunkovskými" sbory v refrénu a mluveným slovem, které je doprovázeno bachovským pianem. Lepší spojení smutku a rozpustilosti snad nikdo jiný stvořit ani nedokáže. Středobodem celého alba je ale "Hannah Hunt". Začíná sice jako cajdák s jemným pianem a bicími, ale jen co se přehoupne do závěrečné třetiny, přijde část, v níž se hudba Vampire Weekend přemění v něco vášnivého, organického, radostného, jako když se před vámi rozvíjí květ. Celé to trvá něco málo přes minutu, ale tento moment krásně vykresluje onu novou vyzrálost formace.

Vampire Weekend natočili album, které navrací víru v přesvědčení, že populární hudba je stále schopna překvapení, zvláště když to nejmíň čekáme. Po vydání eponymního debutu jim byl předvídán jepičí život, ale oni se nám s "Modern Vampires Of The City" ukázali jako jedna z nejtalentovanějších indie popových formací této planety. A my si važme toho, že je máme!