Lady Antebellum zažili se svým druhým albem "Need You Now" a především stejnojmenným singlem něco, co se povede jen málokterému country umělci - prorazili s ním do Evropy - a to tak, že je hrála i rádia, která nemají s country vůbec nic společného. Díky tomu se desky prodalo více jak pět milionů exemplářů. Jenže pak přišlo "Own The Night" a vše se vrátilo někam do dob debutu. V případě Spojených států vlastně ani tam ne, když prodejně třetí deska doposavad debut nepřekonala. Je to sice "pouze" prodejnost, která o kvalitách alba moc nevypovídá, ale může ledacos naznačit.

Teď jsou ale zpět s novinkou "Golden" a zatím to podle nástupu vypadá, že to nebude o moc lepší. Debutovala sice na vrcholu amerického žebříčku, nicméně prodejní čísla nebyla příliš vysoká. Dovolím si ale věštit ze skleněné koule, že ona čísla půjdou velmi rychle nahoru. Už dopředu totiž mohu předeslat, že tahle deska je opravdu výborná a za pomalejší rozjezd může taková drobnost - špatný výběr titulního singlu "Downtown". Chápu, že když jim na desku složí písničku Luke Laird, chtějí toho pořádně využít, jenže "Downtown" nemá zkrátka hitový charakter. Je to moc dobrý song, ovšem na to posluchač přijde až tak po šestém, možná i osmém poslechu, což je na dnešní dobu už zkrátka moc. Přitom mají na desce minimálně pět písniček, které by se chytly takřka hned na první našlápnutí, a asi dalších pět, které chytnou za poloviční čas než právě "Downtown".

Kapela novinku staví stále na moderním pojetí country a pochopitelně na vrstvení a vzájemném prolínání svých třech vokálů. K tomu navíc v případě "Golden" přidává ještě výborně napsané melodie a nesmírně vydařenou produkci. Lady Antebellum tentokrát šetří na vysloveně pomalých písničkách a naopak si zakládají na těch, které přetékají energií a gradací. To můžete slyšet už například v úvodní, optimismem nabité "Get To Me", v níž má hlavní slovo Hillary Scott, nebo třeba ve svižné, až lehce rokenrolové "Better Off Now (That You're Gone)", kde vůdčí roli naopak převzal Charles Kelley. Vrcholem je pak "All For Love", která sice začíná jako balada, ale vygraduje tak neskutečným způsobem, až se tají dech.

Lady Antebellum dokázali "Golden" udržet ve škatulce country, ovšem je v něm cítit řada různých jiných žánrových vlivů, a to dokonce i těch evropských, i když ty jsou spíše takové podprahové. Zkrátka máte najednou pocit, že takhle by to countryový purista nezaranžoval. Například si neuvědomuju, že by někdo jiný v takové míře využíval sbory. Trio své signifikantně napsané country promíchalo například s rockem, popem, přihodilo i pár bluesových prvků a v "Generation Away" naprosto geniálně využilo aktuální oblibu kalifornského popu à la Colbie Caillat.

Je znát, že si dali velkou práci se zvukem, který je propracovaný v detailech a nástrojově dokonale zaranžovaný. Jen s obtížemi budete hledat místo, kde byste si řekli, že zrovna sem by se hodil jiný nástroj nebo že by měl mít jinou intenzitu. Naopak, když se pozorně zaposloucháte, budete se rozplývat nad skvěle vystupujícími basovými, klavírními linkami, které se prolínají s různými druhy kytar, banja a které pozdvihne tu foukací harmonika nebo Fender Rhodes či hammondky. Pak se ovšem toto vše spojí dohromady s třemi vokály všech členů Lady Antebellum a vznikne z toho nesmírně bohatý a "velký" sound, který je jak dělaný pro velká pódia. A tím zdaleka nemyslím jen sportovní haly, ale klidně i stadiony.

"Golden" je opravdu povedené album, které se poslouchá s takovou lehkostí a přitažlivostí, až jsem skoro přestal vnímat, že poslouchám vlastně country. Právě to může být menší problém pro jeho úspěch ve Spojených státech, což už jsem naznačil v perexu. Mám takový pocit, že podobně jako já budou více nadšeni posluchači všude jinde ve světě, zatímco country puristické Americe může přijít deska příliš crossover. Anebo možná ne, soudě podle prvních kritik, které jsou veskrze pozitivní a řadí novinku hned za debut, tedy i před "Need You Now". Tak jako tak, "Golden" je první deska Lady Antebellum, která mě baví od začátku do konce.