The xx jsem poprvé zaregistrovala zhruba před třemi, čtyřmi lety s vydáním eponymního debutu. Láska na první poslech, my heart was beating in the same way. Dvě černé postavy, dva androgyni, co se sklopeným pohledem a kytarou kolem krku nevzrušeně šeptají sometimes i still need you. Nezměrnost necenzurovaně obnažované tvůrčí intimity si postupně podvolovala každého introverta / citového labila / hipstra, který se jí postavil do cesty. Malé černé knížky zmocněnců hlasitě šustily. Srdce pulsovala. A šustí a pulsují dodnes.

Britové utvořili skupinu, ba subkulturu jedinců, kteří přiznávají životní citovou esenci návštěvou jejich koncertu. Ve studiu jejich hudební a dost možná duševní souznění působí husí kůži. Ale naživo? Těžce vydobytá koupě lístku rázem vystřídala nejistota z pomyšlení na listopadové vystoupení Beach-House v Meetfactory. Sniví baltimořané jsou moje srdcovka. Puntičkářsky zahrané albové verze singlů a bez výraznějších světelných efektů ale navodily pocit, že jsem si to tam zkrátka odstojila. A pak navštívím koncert The xx v Lucerně, své milované milovníky vnitřních světů a jejich citových válek a kapitulací, klidných, tichých pravd a intimity a… nohy se euforií pletou.

Natolik precizní, vskutku důmyslně propracovanou a pouze a jen na těla Londýňanů ušitou show bych nečekala ani v těch nejdivočejších představách. Zbrusu nové písňové aranže, světla, lasery, to vše by vydalo na samostatnou kapitolu. Ale hlavně - Jamieho beaty. Za vysoce reaktivní osou Oliver Sim-Romy Madley Croftová se schovával nejdůležitější článek celé performance. Nepostradatelnost Jamieho Smithe aka Jamieho xx se projevila hned při post-dubstepových udusaných beatech úvodní "Try" z novinky "Coexist". Ozvěny úderů jeho "Space Echa" simulující srdeční tep děravým prostorám velkého sálu Lucerny překvapivě svědčily, stejně jako diferentní tlukot Sima v "Missing". Plné režie se pak chopil u "Reunion". Její taneční potenciál vyždímal maximálně, když za ni připojil houseový set vlastní skladby "Far Nearer". Zhruba osmiminutovou danceparádu završil ještě dovětkem "Sunset". A posluchači zírali.

Právě přetavení skladeb do tanečních minisetů bude pravděpodobně zásadním hybatelem v klasifikaci zážitků. Na jedné straně příznivci ortodoxní filozofie The xx s vůdčími personami Croftové a Sima, kteří se intimního sedánku prostě nedočkali. Na straně druhé skupina fanoušků vnímající britské těleso jako více než dvoučlenný projekt ze studia, přijímající Smithe coby rovnocenného parťáka a přispěvatele. Rozevlátější verze skladeb šli první skupině dost možná proti srsti a druhou nadchly. Vzhledem ke štěbetajícímu davu s dvoutisícovou četností se ale rytmicky pestřejší repertoár zdál tou nejlepší volbou.

Přes svižnější a hitovější melodie jako "Crystalised", "Islands" nebo "Infinity" nestrčili hlavní protagonisté ani na chvíli hlavy ze svých introvertních ulit. Publiku párkrát (třikrát) poděkovali a po zbytek času brousili křišťálový zvuk uhrančivých riffů kytar. Kromě "Fiction", kdy Sim odložil svůj nástroj, aby publikum ubezpečil, kdo v téhle písni vládne. Vedle Croftové působil sebevědoměji, nikoliv ale dominantně, a plutím po pódiu s náhodnou kytarovou onanií uprostřed společně odlévali pečeť vzájemnému jiskření. Neohroženost telepatie a nepřístupnost do jejích vrstev stvrdilo s končící skladbou "Infinity" dvojité laserové X na okraji jeviště, symbolizující hranici, za níž je vstup zakázán. Přídavek "Intro" ukázal se čpícím hip-hopovým rytmem nejpřísnější tvář ostrovní formace. Trnitou emoční pouť pod světelnou vodní hladinou dovedla společně s davem do konce uhrančivá Croftová modlitbou The xx. Love, love, love…