Poslouchejte po půlnoci - stojí na obalu nového alba litvínovského buránka Xaviera Baumaxy. Je to upozornění, výhrůžka nebo prosba? Je "Dawntempo" povzdechem unaveného chlapa nezadržitelně se šourajícího do krize středního věku? Nebo nad tou prosakující hořkostí nakonec stejně vítězí humor, jakkoli černý, ironický a drsný?

Xavi se nám poprvé prezentuje bez mluveného slova, bez Em Rudenka, bez Opičana Havla, ale zato na dvou discích, na prvním jako sólista a na druhém s kapelou. A ono je to zbytečné! Jednou je skladba lepší jen s kytarou ("Úplně normální píseň"), jindy s dalšími muzikanty ("Forgotten Puppy", "Laco Deczi cvičí každý den"). Obě podoby mají své a posluchač si může vybrat, ale zkrácená varianta alba s promíchanými verzemi by byla silnější.

"Dawntempo" pořád obsahuje legrační jazykové hříčky, pár popěvků notorika a několikrát se posluchač nahlas zasměje (Xaviho výslovnost slova moai je skvostná a jeho slovenština v nejzábavnější písni alba "Caddy" je neodolatelná). Ale celé je to nějak melancholické a na Baumaxu místy až zasmušilé. Textově i hudebně. Snad dospělejší? A ty kontrasty: oproti zbytečné pakárně "Proč jsi mi jí vzal" stojí skvělá "noční" instrumentálka "No cantemos!", uměleckým protipólem koksosongu, který pobaví jednou ("Nosánek"), je překrásný "Mrak", jenž připomene "tvorivú dielničku" slovenského génia Jara Filipa.

A víte co? Třeba jsou ty dva disky a trocha roztříštěnosti nakonec v pohodě. Budu to brát jako takové Xavierovo "Bílé dvojalbum", i když je žluté. Jo, a díky za novou motivační píseň, která už mi několikrát pomohla vyhrabat se z postele a postavit se náročným úkolům čelem. Ing. Pavel Pavel Pavel dává povel povel povel...