Na albu jste pracovali celý rok. Zalitovala jste během té doby, že jste po vyřazení ze SuperStar zvedla telefon a kývla Martinu Ledvinovi na spolupráci?

Debbi: Ne. Zatím ne. Naopak, jsem teď absolutně a bezprostředně šťastná za to, co dělám. Samozřejmě ve chvílích, kdy jsem úplně brutálně nestíhala školu, měla jsem pět koncertů v týdnu a ve škole mě čekaly písemky, jsem si říkala: Co může být horší než tohle? Někdy jsem měla opravdu pocit, že nakonec nestihnu vůbec nic a budu si muset vybrat, jestli dělat hudbu, nebo dostudovat školu. Nakonec jsme to ale ustáli a deska je na světě.
Martin Ledvina: Na konci jsme měli trochu pocit, že bychom si od sebe měli odpočinout, ale to bylo spíš tím, že jsme byli na konci toho krásného kreativního tvůrčího procesu a už jsme se zabývali v podstatě jen takovými maličkostmi. V té chvíli jsme to už opravdu chtěli mít celé z krku. Na druhou stranu jsme ale nechtěli konec své práce uspěchat, takže jsme se pocvičili v trpělivosti a album dodělali v klidu a společně.

Takže nepatříte mezi ty tvůrčí dvojice, které se při společné práci zásadně dohadují či rovnou hádají?

D: Zřejmě ne, protože mezi námi dosud žádný zásadní konflikt nevznikl. Samozřejmě že se objevily skladby, které se nám nelíbily oběma. Domluvili jsme se, že je všechny stejně nazpívám, a když se při jejich interpretaci nebudu cítit dobře, tak je na desku nedáme.

Měla jste tím pádem poslední slovo?

D: My ho vážně máme oba dva, prostě se vždycky dohodneme ke vzájemné spokojenosti. Martin ví, že nechci a nemůžu zpívat něco, co se mi nelíbí, a nenutí mě do toho.
ML: Ale já bych to tak ani nechtěl! Moje práce jako producenta spočívala v případě Debbi v tom, že jsem se snažil reagovat na to, jaká je jako umělkyně. Netočil jsem svoji desku, točil jsem Debbiinu desku, což znamená, že jsem měl, dejme tomu, vizi, jak má album znít, v jakém kontextu se ocitne. Ale vždycky se spolu dostaneme do bodu, kdy je Debbi buď nadšená, protože se jí skladba líbí, nebo se jí to zpívá špatně, a pak se snažíme přijít na to, čím to je. Jestli textem, nějakým nástrojem nebo náladou skladby, která jí nesedí. Ponechal jsem jí právo veta, aby ta deska vypovídala něco o ní, ne o mně. Chtěl jsem, aby byla šťastná, aby mohla sebevědomě ty skladby prezentovat, a to by šlo těžko v momentě, kdy by si jimi nebyla jistá.

Tím pádem to platí asi i opačně - také jste nelitoval, že jste si Debbi vybral, přestože z televizní soutěže vypadla v semifinále?

ML: Vůbec ne, to je naopak důvod, proč si tolik rozumíme. Kdybych si ji před těmi skoro čtyřmi lety sám nevybral, možná by bylo všechno jinak. Jenže já si ji vybral a ne náhodou, máme podobný vkus, i když patříme každý do jiné hudební generace. Žádná komplikace.

Souhlasíte s tvrzením, že album zní, jako byste od "Touch The Sun" stihla prožít další život? Že jste dospěla?

D: Určitě je tam nějaký posun a myslím, že se dá nazvat dospěním. Na prvním albu se podílela spousta lidí a je to na něm znát, je takové rozvířené. Postupem času jsem se naučila některé věci vnímat jinak než dřív a slyšet to, co jsem před tím neslyšela, cítit věci, které jsem dřív necítila. Určitě jsem se při práci na druhé desce cítila lépe, přijde mi to přirozené.
ML: Ona se proměnila i naše spolupráce, při práci na první desce ani Debbi sama pořádně ještě nevěděla, co chce. Když jsem se jí tehdy třeba zeptal, jak chce, aby ta deska zněla, ona celkem logicky vůbec nevěděla, co mi má odpovědět. Neměla s nahráváním žádnou zkušenost.

Dočetla jsem se, kromě Beatles jste bývala fanynkou Britney Spears, což mě překvapilo.

D: Jo, to už je ale také pár let (směje se). Nejvtipnější je ovšem v tomhle směru moje příhoda, kdy jsem dostala od rodičů lístek na koncert Pink, ale z nějakého důvodu jsem pořád žila v domnění, že jdu na Britney. Vzala jsem si s sebou obrovskou reklamu na Pepsi, což byla Britney Spears v životní velikosti. A když jsem ji pak přinesla k Pink, aby se mi podepsala, usmála se a té papírové Britney ulomila malíček, který jí při držení mikrofonu trčel natažený od ruky. V té době se totiž právě nemusely.

Vaším současným idolem je tedy Pink?

D: Nemám už žádné idoly, ta Britney byla výjimka. Teď se mi líbí spíš jednotlivé písničky. Mám strašně ráda Adele, Beyoncé, Aliciu Keys, jediní, kteří to všechno přežili, jsou asi Beatles. Ty mám ráda pořád.

Proč vlastně nezpíváte v češtině?

D: Protože jsem zatím kromě jiného nenašla český text, který by se mi líbil. Proti češtině nic nemám, ale přiznávám, že při zpěvu mi nějak pořád nejde do pusy, jsem zvyklá zpívat anglicky. Je to pro mě zatím jednodušší, nechtěli jsme nic lámat přes koleno, a tak jsme to tak nechali. Do budoucna ale češtinu rozhodně nevylučuju!

Co znamená název "Love, Logic & Will"? Co mají společného láska, logika a vůle?

D: Jde o slovní hříčku, která nepřímo naráží i na okřídlené heslo sex, drogy a rock'n'roll. Chtěli jsem jasný, výmluvný a úderný název.
ML: Dobře to zní (usmívá se). Ať si to každý vyloží, jak chce, sex, drogy a rock'n'roll spolu také nemají zas až tolik společného. Prostě to pořekadlo lidi přijali, protože to k té kultuře patřilo, a hotovo. Stejné je to s názvem Debiiny druhé desky.

Máte to velké štěstí, že si vás muzikanti hledají sami, kromě Martina vás oslovila ke spolupráci Jana Kirschner a Ivan Kral. Sešli jste se osobně?

D: Máte pravdu, že v tomhle směru mám velké štěstí a ani nevím, čím jsem si ho zasloužila. Osobně jsem se zatím neviděla ale ani s jedním z nich, komunikovali jsme pouze elektronicky. Ivan Kral měl být původně jen autorem jedné z mých nových skladeb, ale napadlo nás ho přizvat k duetu a on souhlasil. Toho si nesmírně vážím.

Už jste se rozhodla, jakému žánru se budete věnovat?

D: Nad tím jsem zatím moc nepřemýšlela, nepřipadá mi to důležité. Jednotlivé písničky se k sobě musejí hlavně hodit, ladit k sobě, to jsem řešila spíš.
ML: Dneska už hudební žánry obecně nikdo neřeší, rock se přibližuje k folku a naopak, a tak je to se všemi současnými hudebními směry. Mezi muzikanty žánry většinou nikdo neřeší, neskládáme písničky s tím, že by měly někam patřit. Řešíme jednotlivé skladby. Možná se dá říci, že jde o žánr zvaný pop, ale pop podle mě není žánr nebo styl, to je stav. To je stejné, jak když nám někdo říká, že děláme komerční muziku, ale tu neděláme my, to z nás dělají davy lidí, kteří nás poslouchají.

Nekalkulujete dopředu s komerčním úspěchem?

ML: Ne, my to totiž ani neumíme. Jestli to někomu vychází, prosím. Ale my ten případ opravdu nejsme. Samozřejmě nás ten úspěch těší minimálně proto, že nám umožní nadále profesionálně pracovat. Spousta lidí má naprosto zkreslené představy, že po prvním úspěchu se dostanete do zajetí nějakých producentů nebo vydavatelů, kteří vám diktují, co dělat, a nepustí vás samotného pomalu ani na toalety. Ve skutečnosti to tak ale nefunguje, alespoň my takové negativní zkušenosti nemáme.

Už jste se tedy definitivně rozhodla, že se hudbě budete věnovat profesionálně?

D: Určitě. Pokud to jen trochu půjde, budu se zpěvem živit. Doufám v to, ale nerada bych to teď zakřikla.