Festival Electronic Beats je ze své podstaty dobře vymyšlená reklamní akce: jen místo předražených hrnců nabízí nedoceněné hudebníky. Když byla ale pro jeho letošní pražskou zastávku ohlášena Lana Del Rey, koncept akce se sesypal jako domeček z karet. Pokusit se vtěsnat tak obří hvězdu do nevelkého prostoru Divadla Archa mělo jediný možný logický následek - hysterii. Když se vám lístky na vyprodanou akci podaří úplně bez problému udat za desetinásobek pořizovací hodnoty, vyjde najevo, že se blíží něco mimořádného.

Jenže popořadě - večer (alespoň podle plakátů) patřil i dalším jménům. Jako první se v deset hodin ukázala Karin Park, švédská elektropopová domina, která jako sbíječka drtila svými ostrými beaty a ponurou náladou val nahuštěného publika. Od první písničky svou přítomností budila respekt, smyslně se svíjela a nezapomínala u toho zpívat. Pohonem jejího setu byl bubeník, zpěvaččin bratr, díky jehož nástroji dostal hutný elektronický základ skladeb pořádný drive a živý rozměr. Pomohl i zpěvaččin hlasový projev místy evokující spoluseveřanku Björk, v jiných skladbách zase Karin připomínala Robyn v sebevražedné náladě.

Bylo až k nevíře, nakolik se místy lišila intenzivní Karin na pódiu s milou a usměvavou Karin ze zákulisí, kde před koncertem vznikal rozhovor. Samozřejmě, i mezi písničkami došlo na milá slova a pozitivní náladu, ale během songů sálala z interpretky dočista jiná energie. Chybou setu byla přílišná snaha ohromit introvertními depkami s brutálně přesycenými beaty, jelikož ve chvílích, kdy Karin ze své diskografie vytáhla přístupné energické hitovky, reakce publika byla daleko silnější. Po nedlouhém představení přesto odcházela za mohutného potlesku.

V mezidobí příprav pódia pro hlavní aktérku večera bylo slyšet, jak květy v čelenkách přítomných fanynek vzdychají nedočkavostí. Ve čtvrt na dvanáct ty nejvěrnější samým nadšením málem pošly - jen co se Lana stačila vynořit, zaplula na úroveň fanoušků v první řadě a začala je objímat, podepisovat se a podávat si s každým ruce. Skoro to až připomínalo výjev z předvolební kampaně na novou americkou prezidentku, ale interpretka si tímto gestem okamžitě podmanila celou přední sekci publika. To jí až do konce už jen toužebně vyhlíželo a prosilo pohledy, aby při každém sestupu upadlo do nekontrolovatelné extáze. Jak na tom ovšem byly zadní řady, které v částech koncertu ztratily gangsterskou Nancy Sinatra z dohledu, je ale už jiný příběh.

Návštěva Lany ještě před jejím uskutečněním vyvolávala emoce, které jsem sepsal do článku s pěti důvody, proč se koncertu bát. Samo se proto nabízí reflektovat, zda se očekávání (ne)naplnila.

Lanina patetická tvorba je jedno velké drama, ale v Arše bylo teatrálnosti tak akorát. Žádná přehnaná gesta, žádné slzy ani falešné dojímání. Ať už Lana zpívala cokoliv, dokázala se udržet při zemi a nevznášet se na éterické obláčku. Naopak, byla si až tak vědoma toho, co zpívá, že se z ostřílené femme fatale stala spíše vyjukaná panenka. Panenkou byla i ve chvíli, kdy v "Gods & Monsters" s očima sklopenýma uvěřitelným studem zpívala text "byla jsem andělem, co se těšil, až bude tvrdě ošu**n," a provinilým výrazem šestileté holky se publika ptala "můžu to říct nahlas?" "Můžeš!" ujišťovalo osazenstvo mladou interpretku svým extrémně pozitivním přijetím.

Největším strašákem vystoupení byla rozhodně obava z tragického pěveckého výkonu. A ouha. Lana dokonce intonovala a předvedla poslouchatelný výkon. Je sice smutné, že se návštěvník koncertu musí u tohoto bodu radovat, přece jen se zpěvaččina živnost zakládá právě na vokálním projevu, ale i tak bylo potěšitelné, že špatná pověst už Lanu předcházet nemusí.

Vystoupení přineslo i jedno skvělé zjištění - nenávist přebila jiná špatná vlastnost, a to hamižnost. Šanci prodat lístek za několik tisíc si nenechal ujít snad nikdo z haterů, kterým se podařilo lacinou vstupenku ukořistit včas, a tak nenastal jediný konflikt a většinu písniček sborově odzpívala nadšená fanouškovská základna. Nejvíce to bylo znát u hitů jako "Video Games" nebo "Born To Die". Gradující "National Anthem" byla naprosto perfektně vybrána pro samý závěr - osmičlenná kapela včetně smyčcové sekce podala strhující výkon, zatímco Lana se šla rozloučit s první řadou. Znovu ji celou obešla, objala, koho mohla, a šťastlivcům věnovala i polibek. Včetně mě. Můžete pak z koncertu odcházet zklamáni?

Lana měla daleko k dokonalosti - průměrně zpívala, občas působila vzdáleně (čím dál jste stáli od pódia, tím méně na vás dopadlo šarmu a ubylo přímého kontaktu), jenže i tak se Lizzy Grant pražská premiéra vydařila. Jak navíc slíbila, brzy se zase vrátí. Fanoušci mohou doufat, že to nebyla jen zdvořilá fráze omlouvající zkrácený setlist, ale skutečný plán. Z jejích reakcí, úsměvů a gest šlo odtušit jedno: Laně Del Rey se u nás viditelně líbilo.

Posledním účinkujícím byla formace Roosevelt, které nechyběla verva, entuziasmus a pozitivní nálada podpořená tanečními beaty, ovšem tento zážitek si mnoho návštěvníků buď muselo, nebo zkrátka chtělo nechat ujít, protože už bylo dávno po půlnoci a zážitků už byl dostatek. Lana odešla a s ní i většina publika, které se však připravilo o další skvělé vystoupení vydařeného večera.