William George Sinclair (jak zní jeho celé občanské jméno) vyrůstal ve Wellingtonu (Nový Zéland), až v osmnácti se přesunul do Londýna, kde začal tvořit. Willy Moon, stejně jako Jake Bugg, se zahleděl do padesátých a šedesátých let, z nichž těží své hlavní hudební inspirace. Každý z nich však jde jinou cestou. Jake se drží spíše té klasičtější, přímočařejší s kytarou v ruce, Willy experimentuje a jde na to onou hlučnější alternativou. V ní se proplétají současné trendy, hip hop, sampling a laptopové kulinářství, kdy si při natáčení vesměs vystačíte zcela sami. Výsledný, decentně pošpiněný noir zvuk vás na "Here's Willy Moon" obklopí ze všech stran. Nemálo rad mu prý dal i Jack White, který mu na svém labelu Third Man Records vydal singl "Railroad Track".

Willy na první pohled působí jako drzý fracek, který to má vše úplně na háku a jede si vše zcela po svém. Je to však promyšlený tah, kterým se kdysi prezentoval i hollywoodský rebel James Dean (další Moonův vzor?). Na internetu koluje hned několik živých vystoupení, během nichž si dolívá pro sebe panáky z přistavené láhve a funguje jako drsňák, kterého nic neskolí. Prostě žije správným rokenrolovým životem se vším, co k tomu patří. V doprovodné kapele má i sličné slečny a nechybí zručný dýdžej za gramofony, který pomáhá přetransformovat většinu energie, jež je k slyšení na "Here's Willy Moon". Dá se říci, že to je prostý trik - klasický rokenrol pomocí ruchů, beatů rozsekal do moderny současnosti. V "Yeah Yeah" si k nevoli skalních fanoušků seskupení Wu-Tang Clan dovolil vysamplovat song "Wu-Tang Clan Ain't Nuthing Ta Fuck Wit" z jejich debutu "Enter The Wu-Tang (36 Chambers)" a bylo vymalováno.

Média o něm začala psát, že tancuje jako James Brown, že se zrodil nový Buddy Holly a Elvis Presley má možná svého následovníka. Skutečnost je však taková, že od každého si Willy bere jen nepatrný kousek a vytváří si svůj vlastní styl. Hned úvod v podobě "Get Up (What You Need)" dokonale atmosféricky mate, až s bluesově líznutou "Railroad Track" se teprve dostanete k jádru podstaty: nejenom díky hypnotické "What I Want" a temně šaramantní "Fire". Trojice složená z líbivého retra "I Wanna Be Your Man", hlučné kabaretní tancovačky "Working For The Company" a pošpiněného rokenrolu jak ze staré školy "Shakin'" (v originálu Little Willie John) vytváří základ, kam se i nadále tento talent asi vydá. "Here's Willy Moon" má několik muzikálních poloh a kvapem utíká, většina písniček se totiž hravě vejde svojí délkou pod dvě a půl minuty. Největší podpásovka ale čeká po našlápnuté party jízdě s vyhecovaným noise popem "My Girl", kdy přijde instrumentální depka "Murder Ballad", kytarové akordy samy od sebe vyprávějí ten neveselý příběh.

Pokud si zakoupíte digitální deluxe verzi, získáte další dva povedené covery (a zhruba pět minut hudby navíc). Nejprve bez přebytečné chemie znějící "Shakin' All Over" od Johnny Kidd And The Pirates (proslavili ji však až ve svém provedení kanadští The Guess Who) a potom skvělou "Bang Bang". V ní Willy zachoval onu podstatnou náladu, naléhavost a zní snad lépe než původní verze. Tu Sonny Bono pod názvem "Bang Bang (My Baby Shot Me Down)" napsal pro Cher na její druhou sólovku "The Sonny Side Of Chér" (a ve stejné době ji taky zpívala Nancy Sinatra). Tato edice by si zasloužila i osm bodů.

Willy Moon má našlápnuto a stylové přemety mu rozhodně nedělají problém. Na druhou stranu jej mladistvá nevyzrálost zatím trošku sráží a deska "Here's Willy Moon" se může v mnoha ohledech zdát zbytečně přeplácaná, neuškodilo by jí drobet učísnout. Willy coby "rebel bez příčiny" umí na sebe ale strhnout pozornost, a to se taky počítá.