Že Američané Yeah Yeah Yeahs se svou každou další deskou posunou hranice svého stylového působení zase dál, se stalo už skoro jistotou. Na zaručenou kvalitu jejich nahrávek jste si v několika předchozích letech mohli také vsadit. Zdalipak dostáli dvou svých nepsaných pravidel i tentokrát?
Americkou rockovou trojici
Yeah Yeah Yeahs zřejmě není třeba nijak detailně představovat. Každé z jejich tří dosud vydaných alb se více či méně výrazným písmem zapsalo do "Kdo je kdo" rockových dějin. Bylo to pak nejspíše
"It’s Blitz!", kterým se parta okolo ženského ekvivalentu
Davida Bowieho a
Iggyho Popa v jedné osobě, démonické
Karen O, nejvíce vyznamenala a cestičku si prokopala i k alternativním popařům a vůbec lidem milujícím trochu uhlazenější muziku. Nejlepší deska roku 2009?
Šestnácté místo v žebříčku nejlepších počinů celé minulé dekády jí u nás patřilo každopádně.
Než jsme se nadáli jejího pokračovatele, uběhly čtyři dlouhé roky (což je ovšem u YYY celkem standardní doba). Nejvýraznější stopu za sebou v mezičase zanechala frontwoman. Střihla si hudební složku pro film "Max a maxipříšerky" (v režii svého bývalého přítele Spikea Jonze),
stvořila operu "Stop The Virgens" nebo se společně s
Trentem Reznorem a
Atticusem Rossem podílela na výborném coveru
"Immigrant Song", původem od
Led Zeppelin, který posloužil jako soundtrack ke snímku
"Muži, kteří nenávidí ženy". A abychom nebyli k mužskému osazenstvu neuctiví, je třeba říct, že ani oni se neflákali. Bubeník Brian Chase vydal sólovku "Drums And Drones", kytarista Nick Zinner například knižně publikoval některé ze svých fotografií.
S propagací novinky kapela nikam nespěchala a
první celé audio jsme tak poznali teprve v minulém měsíci. Úvodní singl "Sacrilege" napověděl, že když skupina v rozhovorech
tvrdila, že nová deska bude zase jiná, nevymýšlela si. V tomto konkrétním případě kupříkladu ke konci došlo až na gospel. Také prý nestáli o to, nacpat tracklist hity (
"Můžete chtít napsat hit a můžete se o to i snažit, ale pokud se zaměřujete jenom na to, nikdy se vám to nepodaří. Tak jsme se přestali pokoušet," řekla Karen v rozhovoru pro
Billboard). A vlastně ano. Stačí se podívat právě na tento singl. Rozhodně se nejedná o žádný instantní hit s potenciálem zbořit všechny světové hitparády. Obliba k němu roste teprve s každým dalším poslechem. Stejně tak je to i s celým novým albem "Mosquito".
Po otvíráku "Sacrilege" se dostáváme k "Subway", jednomu ze slabších míst na desce. Těm, které vás možná budou nutit nad YYY definitivně zlomit hůl. Celkově se na první povrchní poslech může čtvrtá studiovka jevit jako průšvih a bude velmi jednoduché ji bez výčitek odložit a nevracet se k ní. Kapela byla zkrátka v minulosti až moc dobrá a je obtížné k jejich novým věcem přistupovat bez určitých (přesněji řečeno nadměrně velkých) očekávání. Přesto ale vydržte. Dejte jí druhou, nebo klidně i třetí, když se to napodruhé nepodaří, šanci. Čtvrtá řadovka je totiž dalším slušným zářezem v jejich diskografii.
Konkrétně "Subway" vám tedy nic dalšího nenabídne asi ani na tisící pokus. Song podkreslený zvukem vlaku trochu asociuje duchem nepřítomné
The Cure a moc si nedokážu představit, jak tohle bude fungovat naživo. Ne že bych se ale obávala, že by to Karen a její dva
frendíci nakonec nějak nevymysleli. (A když už budete mít tu šanci se toho zúčastnit, hlavně nezapomeňte vypnout ty
zkurvené smartphony!) V tracklistu je ale spousta položek, které nevýraznější kousky kvalitativně vyvažují. Viz třeba hned následující titulní "Mosquito", kvůli které zkrátka musíte odpustit i menší úlety jako "Subway" nebo "Always". Tohle jsou přesně ti úchylní, blázniví, se vším tím hekáním a ječením chvílemi i hrůzu nahánějící pankáči, jak je máme nejraději. Kdo jiný by navíc napsal song o komárech a stejně by při tom vypadal smrtelně cool?
Všechny skladby spojuje o poznání více lo-fi zvuk. Karenin zpěv plave v ozvěnách, muzikanti snížili hlasitost svých nástrojů a hlavně se nikdo nikam nežene. Trio společně s producentem Davem Sitkem usoudilo, že po minulém počinu bylo dost zvukové vybroušenosti, opět na své kousky zaneslo trochu newyorské špíny a svá hudební sdělení skrylo pod několika nánosy. Mylně však neočekávejte další
"Fever To Tell". Lépe uděláte, když si do deníčku zapíšete, že YYY,
spasitelé rock'n'rollu, prostory podzemních garáží opustili jednou provždy.
Dalším příjemným překvapením je "Under The Earth". Psychedelií lehce šmrncnutý track, který byste od hudebníků asi nikdy nečekali, ale který v konečném výsledku funguje velice dobře, je inspirován roots reggae a hlavní slovo v něm má opět výrazná basová linka. Karen O se nechala slyšet, že by ráda, aby si "Mosquito" pouštěli děcka při hulení trávy. Hlavně tato konkrétní písnička poslouží jako potřebná zvuková kulisa jistě dokonale. Mimozemskou "Area 52" si dokážu představit při závěrečných titulcích "Super 8" nebo jiného snímku, ve kterém se střetnou teenageři s jinými vesmírnými civilizacemi. Samozřejmě, že i přes další stylovou odlišnost na čtyřce najdete také pár odkazů do minulosti. "Slave" je "Dull Life", jen se nikdy pořádně nerozjede do kytarového víru a zůstává ve stínu umírněného rázu novinky. "Wedding Song" je "Maps" pro rok 2013, konečně se šťastným koncem.
V konečném výsledku bych to nejspíše viděla takhle: pokud k "Mosquito" budete přistupovat jako k dalšímu albu
Yeah Yeah Yeahs, zklamání se pravděpodobně nevyhnete. Není to divoký rockový mejdan, není to disko konfetami zasypané, věhlasné "It's Blitz!". Pokud k "Mosquito" přistoupíte bez předsudků, čistě jako k hudební nahrávce, nehledě na jména jeho autorů, můžete být velmi spokojení. Je to zase něco jiného, neobvyklého a originálního. A hlavně opět pořádně vzrušujícího.