Duo dvou slečen s violoncelly, jejichž kořeny není těžké dohledat v brněnské alternativní scéně - Tara Fuki, přichází na trh se svou debutovou nahrávkou "Piosenky do snu". Ta představuje příjemné uzavření kapitoly přibližně ročního fungování skupiny, nezbývá než se těšit, kam se Tara Fuki posunou dále.
Duo u nás mediálně nejproslavenějších violoncellistek - Andrey Konstankiewicz a Doroty Blahutové -
Tara Fuki, se po roce aktivního vystupování, cvičení a nahrávání dočkalo první studiové nahrávky. "Piosenky do snu" představují zcela reprezentativní obraz toho, co můžeme spatřit i v koncertním provedení, repertoárově se
Tara Fuki naživo a na desce překrývají. Proto koncertním divákům, kterým imponuje snovost, jemnost, křehkost, zrovna tak jako jistá dávka vnitřního neklidu a probublávající bouřlivost, přijde jistě k chuti i profesionálně nahrané studiové album těchto sličných slečen.
Styl, který
Tara Fuki přehrávají, by se těžko vešel do běžně vnímaných šuplíků. Jejich hudba je stejně tak těžko zařaditelná, jako příbuzné projekty brněnské alternativní scény, jejíž kořeny jsou z nahrávky více než patrné. Stejně jako u mezinárodního seskupení
Rale, Ivy Bittové, Pavla Fajta, Vladimíra Václavka, Josefa Ostřanského (ten je mimochodem podepsaný pod producentským dohledem nad deskou), i u
Tara Fuki jde více než o chuť procházet už vyšlapané žánrové cestičky, vytvářet a předávat pomocí jednoduchých prostředků - zde hlasu a violoncell - obrazy tvořené vnitřními pocity, náladami, rozpoložením. A to ve spojení se sofistikovanou a řemeslně zvládnutou hrou na nástroj má šanci obstát samo o sobě, bez vyšších ambicí na prorážení do sfér masami konzumovaných populárních těles.
Stejně tak jako popové kapely lze prohánět rádii a poslouchat v libovolných časech a místech, jsou alternativně laděné projekty odkázány na konkrétní náladu, rozpoložení, chuť a čas posluchačův. "Piosenky do snu" je deska jako stvořená pro poklidné podzimní či zimní večery u krbu, lehce melancholickou náladu a klidnou atmosféru, pro podmínky, ve kterých by se dala vnímat jako něco harmonického, bezchybného, dokonalého. Nalezneme na ní ale i místa, která při více posleších a jen trochu cyničtější náladě mohou vyznívat jako prázdná a nedynamická. Patří mezi ně například křehké, jen lehce dýchající intermezzo skladby "Pada" (které při atmosféře koncertu může fungovat naopak jako jedno z nejsilnějších), nebo zpomaleným tempem rozbitá a zbytečně roztažená píseň "Spalilo sie". Neznamená to však, že by natahované pomalé plochy byly slabším článkem desky, jako silný protiargument nechť poslouží píseň nejdelší a nejpomalejší, ukolébavka, při které chvílemi běhá mráz po zádech a chvílemi sladce uspává - "Kolysanka". Skladby, které přetrvají jako silné i při více posleších, jsou většinou ty, jejichž základ tvoří jednoduchá a silná melodie a mají kompaktní, tempově ani harmonicky nerozbíjenou strukturu. Osobní tipy bych věnoval z celkové nálady nejvíce vybočující "Piosence", zdravě vtíravému "Tangu", do třetice jedné z nejkřehčích skladeb - "Snu".
Debut
Tara Fuki každopádně splňuje všechna kritéria debutových desek. Představuje průřez všemi na koncertech nastíněnými fázemi a kapitolami skupiny, nesnaží se zacházet dál, než by věrný návštěvník živých vystoupení mohl očekávat... a je to tak jistojistě správně, pro objektivní veřejnou představu o svém činění nemohly slečny udělat více. Otázkou je, co bude následovat a kam se
Tara Fuki vychýlí, neboť dosavadní repertoár začíná být pomalu a jistě naplněn a pravidelný divák koncertů by mohl brzy dostát pocitu, že slibný začátek skupiny ustrnul dříve, než se stačil vyhrabat z plenek.