Jamie Lidell, ten Beck indie-electropopu, to na nás zase zkouší jinak. Vypadá to, jako by se před těmi třinácti lety rozhodl běžet jakýsi štafetový závod naruby - na každé štaci odevzdá jeden hudební žánr a vezme si žánr jiný a běží dál. Od sonických experimentů přes nu-soul k popu a zpět. V únoru vydal eponymní album. Když tohle někdo udělá, většinou tím chce říct: "Tohle jsem opravdu já." Co je teda ten Lidell ve skutečnosti zač?

Pro desku "Jamie Lidell" je z předchozího odstavce asi nejpodstatnější ta část "a zpět". Tentokrát tenhle Angličan nezkouší nic nezkoušeného, i když zároveň ani nehraje ty stejné písničky. Doslova. Tohle album je esencí všech jeho dosavadních studiovek, v podstatě dokonalou kombinací aktuálního electro(nického) zvuku, popově-soulových melodií a Lidellova sebejistého hlasu. Umícháno s láskou, nabízí se samo. Víc než jen Lidell.

Zní to, jako by se Prince rozhodl skoncovat se ženami a začít se pářit s dvojkou Chromeo, která už se předtím spářila s Michaelem Jacksonem. Hlavní roli hraje svižný electro-funkový rytmus, disco klávesy, expresivní refrény, retro, futuro, křik, ticho. "Big Love" vás vystřelí rovnou ke Slunci, kde ale neshoříte, nýbrž rozjedete vesmírnou party tisíciletí. Na astrální výpravu vás doprovodí "What A Shame", při "why_ya_why" zavzpomínáte, jak jste zahulili s OutKast, při "You Know My Name" a "So Cold" se možná na chvíli uvedete do hibernace, na Zemi se pak bezpečně vrátíte až s pomalejší "Don't You Love Me".

Eponymní deska Jamieho Lidella není tak nepřístupná jako "Muddlin Gear", tak pohodová jako "Multiply", tak popová jako "Jim" a není to ani takový bordel jako "Compass" a přitom je to vlastně vždycky Lidell. Takže všechno do sebe zapadlo. Štafeta se blíží k cíli, ale Jamie nezastavuje - pravděpodobně odstartuje hned nové kolo. A můžem si být jistí, že to zas bude jedno velké překvapení.