Už jsem to na stránkách musicserveru psal několikrát, ale vzhledem k tomu, že už dlouho jsem se Céline Dion nevěnoval, radši to zopakuji: pokud před sebou máte francouzské album této kanadské divy, zapomeňte na vše, co dělala pro anglofonní trh. Tyto desky jsou naprosto odlišné, vznikají jinak a jejich nahrávání probíhá se zcela jiným týmem lidí než v případě anglických nahrávek.

Stejné je to i v případě alba "Sans Attendre", které přináší slušnou dávku nové hudby. Zatímco většina interpretů servíruje svým fanouškům deset, jedenáct skladeb, Céline Dion si jich pro své fanoušky připravila hned šestnáct. Při jejich nahrávání se obklopila francouzskými muzikanty a producenty, mezi nimiž opět nechybí Thierry Blanchard, Jacques Veneruso, David Gategno, Patrick Hampartzoumian. K nim se pak navíc přidali Yvan Cassar, Claude Lemay, Scott Price, Julien Schultheis a, v poslední době velmi vyhledávaný, Stanislas. Zajímavé je, že ačkoli se nahrávalo v Nevadě a na Floridě, mezi muzikanty najdete především Francouze. Možná vám tato jména nic neřeknou, nicméně charakterizují několik věcí - Céline se opravdu obklopila svojí Francií, poměrně velký počet spolupracovníků předznamenává pestrost a v neposlední řadě se i díky několika zmíněným hudebníkům částečně vrací k předchozím albům.

Koukněte se pozorně na obal, a pokud máte tu možnost, nahlédněte i do ručně malovaného bookletu. Ten totiž velmi trefně charakterizuje celou nahrávku. "Sans Attendre" umí být zároveň hravá i romanticky zasněná, poetická i rázně rocková, zpěvná i úderná, plná energie i naivně infantilní. Nese se přesně na těžko napodobitelném stylu, jaký dokáží upéct opravdu jen Francouzi. Mám na mysli tu zvláštní směs popu, rocku, s jemnou příchutí šansonu a vážné hudby, která se opírá o výrazně artikulované texty se skvělou dikcí. Jestli něco na této desce nepřestávám obdivovat, tak je to její excelentní dynamika, tedy způsob, jakým Céline Dion a její tým s grácií starých mistrů dokáží vygradovat i relativně klidnou písničku.

Na různorodosti hodně přidali tři zkušení pánové, kteří si se Céline Dion zazpívali. Prvním z nich je francouzský Elvis, dnes již téměř sedmdesátiletý Johnny Hallyday v poklidné "L’amour peut prendre froid". V "Une chance qu’on s’a" se připojil se svým hlubokým hlasem ještě o osm let starší Jean-Pierre Ferland a už pouze virtuálním duetem je "Tant de temps", v němž moderní technika dovolila kanadské zpěvačce zazpívat si s Henrim Salvadorem. Vůbec to ale nevadí. Takový ten pel nadhledu a velké životní zkušenosti, který z jejich hlasu sálá, albu jednoznačně prospívá.

Neméně povedený je i melodický základ, který rozhodně nezní prvoplánově, a těžko v něm budete hledat nějaký slabší moment. Na rozdíl od anglických nahrávek v něm jen zcela výjimečně uslyšíte elektroniku, zbytečné efekty či disco rytmy. Naopak: většina písniček má velmi bohatý, možná skoro až košatý zvuk, často podpořený smyčcovým orchestrem. Vyzdvihovat hlasový projev samotné Céline je už téměř nošením dříví do lesa, ale i tak - je famózní a ve francouzštině navíc takový hezky malebný.

"Sans Attendre" je pro Céline Dion velkým a především vskutku povedeným návratem na hudební scénu, v tomto případě tu frankofonní. Od nás to tak nevypadá, ale tato deska slaví velký úspěch srovnatelný s deskami jako je "S'il suffisait d'aimer" a překonává i "1 fille & 4 types". Na "Deu'x" sice stále nemá, ale například v Belgii je už platinová, v Kanadě dokonce třikrát a ve Francii se stala během pár měsíců diamantovou. Jsou to sice "jen prodeje", ale v tomto případě se přikláním na stranu fanoušků a doufám, že anglická novinka chystaná na říjen bude mít alespoň něco málo z této francouzské desky.