Trent Reznor patří k té sortě umělců, která nesnese jen tak sedět se založenýma rukama a jde z projektu do projektu. Když v roce 2009 ukončil koncertní činnost Nine Inch Nails, vypadalo to, že si chce na chvíli dát oraz, ale místo toho se vrhl do řady nadmíru úspěšných projektů. Především společně s Atticusem Rossem složil hudbu k filmům "Sociální síť" a "Muži, kteří nenávidí ženy", z nichž první jmenovaný jim vynesl Oskara a Zlatý glóbus, druhý pak cenu Grammy. Mimo to složil ústřední melodii hry "Call Of Duty: Black Ops II", společně s Dr. Drem se podílí na vývoji konkurence pro Spotify a s manželkou Mariqueen Maandig (původně zpívala s kapelou West Indian Girl), Atticusem Rossem a Robem Sheridanem založil nový projekt How To Destroy Angels.

Nás teď bude zajímat posledně jmenované uskupení, které po dvou EP konečně přichází s debutovým albem "Welcome Oblivion". První bezejmenné EP sice dávalo naději, že Reznorovo nové dítě by se mohlo od tvorby NIN trochu lišit, ale i tak bylo stále příliš napojené na jejich alba "Year Zero" a "Ghosts I-IV". Až teprve na následujícím "An omen EP_" se jim podařilo částečně odklonit a přijít s více odvrácenou tváří industriální hudby, v níž je vše řízeno především elektronickými nástroji. "Welcome Oblivion" si pak z tohoto EP bere hned čtyři skladby a doplňuje je o devět dalších. Ty jen potvrzují to, co už bylo naznačeno, tedy že před sebou máme projekt, který se v mnohém liší od NIN, ale přes nové prvky, polohy a postupy je stále lehce rozpoznatelným dílem Trenta Reznora.

V čem se How To Destroy Angels nejvíce odlišují od předchozí Reznorovy tvorby, je téměř robotický přístup k hudbě a vytváření jakoby oddělené atmosféry se spoustou melancholie, která ji obklopuje. Většina písní je postavena kolem bezstarostné digitální rytmiky obsahující pouze minimum kytar a místo toho se zaměřující na různé syntezátory a naprogramované beaty. Klíčovým prvkem je ale Reznorova manželka Mariqueen Maandig, která předvádí svou vokální všestrannost přecházející od jemného šepotu ve skladbě "Keep It Together", přes krásný melodický zpěv ve "Strings And Attractors" nebo "Ice Age", až po výbušný výkon, jaký převádí v titulní písni.

Největším překvapením pro posluchače bude nejspíš skladba "Ice Age", při jejímž poslechu možná budete mít pocit, že posloucháte jinou kapelu. Minimálně ze začátku, protože je z velké části postavena pouze na hlasu Mariqueen a vybrnkávajícím bendžu. Jednoduchý folkový motiv prostupuje skladbou od začátku do konce a z počátku jde vlastně o velice hravou a pozitivní kompozici, která se až v závěru díky přidané elektronické base podstatně ztmaví a převezme mnohem zlověstnější tón ("Sometimes the hate in me is keeping me alive").

Je tady také singlovka "How Long?", bezesporu nejpřístupnější moment celé desky a snad jediný s výrazným refrénem. Díky Reznorově produkci je stále ponořen v černočerné temnotě, ale popová melodie naznačuje, že v rukách někoho jiného by to klidně mohl být žebříčkový hit (čímž by se ale vytratilo původní kouzlo). Dubstepem ovlivněná "And The Sky Began To Scream" nechť je příkladem toho, že kapela má schopnost začlenit různé styly do svého vlastního vesmíru a stále při tom neztratit svou vlastní tvář.

Jak se dalo předpokládat, Trent Reznor nám naservíroval další temnou nahrávku, v níž se mísí pocity úzkosti s myšlenkami o konci světa. Vlastně by hudba How To Destroy Angels mohla sloužit jako soundtrack k zániku všeho bytí. Produkce je, jak už je u Reznora zvykem, na špičkové úrovni a vyplatí se nahrávku opakovaně poslouchat se sluchátky na uších, protože teprve tak budete mít možnost postupně odkrývat vrstvené zvuky.

Vzhledem k oznámenému návratu Nine Inch Nails je dost možné, že How To Destroy Angels jsou zde s námi poprvé a naposled. Pokud se tak opravdu stane, stála tato odbočka rozhodně za to a my můžeme být rádi, že jsme se mohli vydat na cestu skrze zapomnění, po níž rozhodně stojí za to se procházet opakovaně.