Příznivci líbivých melodií, rozsáhlých hudebních kompozic a rozmanitých skladeb si tento večer mohli s klidným svědomím nechat ujít. Na programu byla čistá anihilace, extrémní jízda od začátku do konce. Jednoduše grindcore jako řemen. Vyznavačům žánru nicméně neuniklo, že každá ze čtveřice kapel prezentovala styl v lehce odlišné podobě.

Česká republika je země grindu zaslíbená, o čemž svědčil nejen slušně zaplněný klub, ale rovněž skutečnost, že na akci vystoupily hned dvě tuzemské sebranky, které si v těžké mezinárodní konkurenci ostudu rozhodně neutrhly. První páni na holení, relativně mladá parta Perfecitizen, pohrobek známé úderky Alienation Mental, demonstrovala, že slušný grind se dá v pohodě zahrát pouze s kytarou a bicími. To za nimi však musí sedět střelec jako Jarda Haz, který se jako jeden z mála českých bicmenů dostal do hledáčku známého magazínu Sick Drummer. Jeho extrémní palba proložená četnými technickými finesami a neustálým střídáním rytmů táhla celé vystoupení. Potěšila i v rámci žánru ne zcela tuctová práce kytaristy.

Ty největší masakry však měly teprve přijít, čehož si bylo vědomo i publikum. Dojem ze setu první kapely tak nejlépe ilustrovala reakce jedné z přihlížejících slečen. Na vokalistovu výzvu, ať se lidi dostaví blíž k pódiu, jelikož je nikdo neukousne, neznásilní ani nepoplive, svérázně odpověděla: "No, právě, proč tam lézt." Vyznavači grindu jsou holt kopa veselá.

Když český grind, tak Ingrowing. Nic složitého, hlavně tlak a nářez. Jihočeská sebranka zřejmě nikoho ničím nepřekvapí, chlapci na druhou stranu hrají svůj vysoký standard, lidi jejich vály znají, takže atmosféra o něco více zhoustla. Jirkovi Zajícovi to pak sype jedna radost a jeho artilerie žene kapelu dopředu nehoráznou silou. Ingrowing tak svým setem demonstrovali své přední postavení na domácí scéně a i v mezinárodním klání reprezentovali Česko více než obstojně.

Produkce gradovala s nástupem holandské úderky Collision. Dvěma vokalisty vybavené uskupení servírovalo grind oldschoolovějšího ražení, ve kterém se naprosto dokonalým způsobem kloubila místy až punková živelnost s deathmetalovou brutalitou. Chlapci do vystoupení dali vše. Takhle to vypadá, když si kapela set skutečně užívá. Energie sálající z pódia podpořená nekompromisní řeží byla nebezpečně nakažlivá. Reakce publika na sebe nenechala dlouho čekat a vypuklo hotové peklo, které nejlépe vystihoval název jednoho ze songů "Fucked Up And Wasted". K pořádné grindové atmosféře je zkrátka potřeba, aby lidem stoupla v krvi hladinka.

Kdo někdy viděl Lock Up živě, nemohl očekávat nic jiného než absolutní devastaci. Toto britské komando je poměrně častým návštěvníkem tuzemských metalových open airů, v klubu však jejich produkce dostává ještě vražednější rozměr. Hned jak za svou soupravu zasedl objemný, plnovousem obrostlý plešoun Nick Barker a opřel se do svých pedálů, bylo zřejmé, že jde do tuhého. Už jen sledovat jeho hru stálo za to. Odhadem více než stopadesátikilový chlap sedí za soupravou prakticky bez hnutí a přitom blánám a plechům nakládá s neskutečnou rychlostí a razancí. Tohoto pána opravdu nemůžete podezírat, že by své sonorky jen tak lechtal. Výsledkem je neslýchaně tvrdý sound, Barkerovy blasty a kopákové salvy mají tendenci prorážet si cestu nemilosrdně vpřed a při nárazu na zvukovody patřící příznivci nefalšovaného extrému vykouzlit uspokojivý úsměv.

Motor kapely tedy disponoval potřebným výkonem, zbytek ansámblu se pak mohl soustředit na to své. V žádném případě nelze snižovat přínos jakéhokoliv člena pro výslednou hudební destrukci. Tomas Lindberg plival do publika jeden zhoubný verš za druhým, Anton Reisenegger sázel nekompromisní riffy v patřičně špinavém, ale čitelném zvukovém kabátu. Rovněž náhradník za charismatického Shanea Emburyho, Dan Lilker, dal do vystoupení vše. Lock Up předváděli svůj masakr s obrovskou lehkostí, dalo by se říci, že to pro ně byla rutinní práce. Nenechme se ale zmýlit - pánové ovládli své řemeslo natolik, že si nyní mohou zkázu, kterou působí, pouze naplno vychutnávat.

Lidé tak dostali přesně to, na co se do klubu HooDoo vypravili: nekompromisní lekci z hudebního extrému a atmosféru svádějící k vybouření se v kotli. Ten byl při vystoupení hlavních hvězd vskutku solidní. Z počtu stagediverů by asi právě souzený vokalista Lamb Of God Randy Blythe příliš radost neměl. Civilní a vstřícný přístup k divákům, charakteristický pro podobné akce, pak jen potvrdil ryze pozitivní dojmy z večera.