Recyklace (nejen) Seattlu na novince Creed

12.12.2001 06:49 - Ondřej Pravda | foto: facebook interpreta

Nejde o způsob zpracování antiglobalizačních aktérů, to jen američtí Creed vydali nové album s názvem "Weathered", které je velice slušně odvedenou rockovou deskou, jen ta kritika neoriginálnosti z dřívějška platí i pro novinku. A možná ještě více.
7/10

Creed - Weathered

Skladby: 1. Bullets, Freedom Fighter, Who's Got My Back?, Signs, One Last Breath, My Sacrifice, Stand Here With Me, Weathered, Hide, Don't Stop Dancing, Lullaby
Celkový čas: 50:07
Vydavatel: Sony Music / Bonton
Po veleúspěšném albu "Human Clay" z roku 1999 přicházejí američtí Creed s novou nahrávkou. Na rozdíl od mnoha fanoušků na celém světě mě jejich průlomové album až zas tolik nechytlo, přidal jsem se na stranu těch, kterým u Creed vadila až příliš zřetelná inspirace u grungeové vlny, místy až zavánějící plagiátorstvím. K tomu jistě přispívá barva hlasu Scotta Stappa, která (pro něj bohužel) značně připomíná vokál, kterým disponuje Layne Staley a částečně Eddie Vedder. V Creed však došlo k jedné změně, po lehkých neshodách (mj. kvůli lehce trapnému kasání si trika vůči Pearl Jam) byl z kapely odejit basista Brian Marshall a skupina tak nové album nahrávala ve třech s výpomocí producenta Johna Kurzwega. Všechny skladby napsal zpěvák Stapp spolu s kytaristou a baskytaristou Markem Tremontim, texty si zpěvák složil sám, hlavním (kromě vztahových věcí) tématem je obava z vývoje společnosti na matičce Zemi (občas poněkud polopatické, ale podívejte se sami na stránky kapely).

No dobře, něco také k hudbě. Žádné úlety jinam nečekejte, na rozdíl od jiných nezapojili Creed mašinky a do posluchačů valí svou rockovou muziku, pro kterou z nedostatku představivosti a z jednoduchosti můžeme říkat grunge či post-grunge. Taková "Signs" je jak ze zlatého období seattleské scény v polovině 90. let, až na ty zjemňující klávesy. Úvodní "Bullets" se po krátkém tichém úvodu rozjede do dost tvrdé jízdy (ne že by byl grunge měkký, ale...), kterou by si příznivci stylu nově nazývaného nu-metal mohli zařadit do sbírky k např. Disturbed nebo Union Underground. V páté "One Last Breath" přijde "povinná" pomalejší věc s lehce přitvrzeným refrénem, divil bych se, kdyby to nebyl druhý singl. Prvním je hned následující "My Sacrifice", která... no prostě zase ten Seattle, kromě Alice In Chains se v hlavě ozývají Soundgarden.

Z předvídatelného střídání tvrdších a volnějších skladeb nebo pasáží se trochu vymyká přes sedm minut dlouhá "Who's Got My Back?", která začíná originálem indiánské modlitby, aby se dlouho držela v atmosférické náladě doprovázená jen kytarou, pak i bicími a teprve po víc jak čtyřech minutách se refrén rockově provalí (a lehce připomene Mission), nicméně krácení by prospělo. Přesto je tato skladba trochu výjimkou, protože má aspoň něco zvláštního, ale hlavně druhá půlka alba (snad s výjimkou titulní "Weathered") ukazuje, že stálým problémem Creed je osobitější pojetí již známých ingrediencí a postupů.

Hrají dobře, Stapp zpívá kvalitně (i když někdy by mohl ubrat v expresi výrazu), vlastně se nedá moc věcí vytknout. Ale přesto myšlenka "jé, nejsou to noví Alice In Chains?" není asi úplně v pořádku. Není samozřejmě nutné za každou cenu přicházet s něčím novým a příznivcům kvalitní rockové muziky by deska neměla způsobit žádnou újmu. I když se mezi takové také počítám, stejně si spíš pustím starý Seattle. Tak nevím, asi něco bude na těch generačních rozdílech.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY