Je to s podivem, že ačkoli Clannad působí na hudební scéně už více jak čtyřicet let, poprvé jsme je v Česku viděli teprve předloni na Colours Of Ostrava. V rámci právě probíhajícího evropského turné nyní zavítali do Prahy, a my jsme tak v Paláci Lucerna mohli poprvé vidět kompletní koncertní program kapely, ze které před třiceti vzešla zpěvačka jménem Eithne Ní Bhraonáin, kterou budete ale znát spíše jako Enyu.

I přes to, že Clannad patří k nejúspěšnějším irským interpretům, ve Velkém sále Lucerny to tak nevypadalo. Zatímco dnes již kdejaký český interpret tento někdejší československý hudební svatostánek vyprodá, Irové se k této metě ani nepřiblížili. Když pominu, že by neseděli, při troše dobré vůle by se návštěvníci vmáčkli do menšího Lucerna Music Baru. Nicméně tam by se už nevešli samotní Clannad. Ke čtyřčlenné sestavě se totiž v roce 2011 po jedenácti letech vrátil kytarista a flétnista Pól Ó Braonáin a navíc si k tomuto turné přizvali ještě klávesistu Iana 'Ianto' Parkera a bubeníka Geda Lynche, takže jich ve výsledku na pódium nastoupilo celkem sedm.

Už zmíněný počet hudebníků tak trochu naznačuje, že Clannad i přes menší návštěvu nezůstali pražskému publiku nic dlužni. Během svého koncertu, který byl rozdělený na dvě části, odehráli pětadvacet písniček a jejich vystoupení i se zmíněnou dvacetiminutovou pauzou trval dvě a půl hodiny. Během něho zazněl reprezentativní výběr skladeb z celé dlouhé kariéry formace, od prvních věcí jako "Eleanor Plunkett" až po ty relativně nové jako "A Mhuirnín Ó". Mírnou převahu měly ovšem písničky zpívané v irštině, oproti těm v angličtině a instrumentálním záležitostem.

Přesto výše zmíněné není až tak důležité. Tím hlavním bylo, co všechno a jakým způsobem divákům svojí irskou duší servírovali. Jak už jsem naznačil, na scéně bylo sedm muzikantů, nicméně nástrojů tam bylo daleko více a jejich kombinace byly svým způsobem dokonalé, přitom ale neskutečně bohaté, organické a kontrastní. Byly písničky jako "Mhorag's na horo Gheallaidh", které byly postavené na minimalismu nástrojového podkladu s dominující hlasovou harmonií většiny kapely, podbarvené pouze varhany, takže zněly jako jakási zvláštní modlitba. Proti nim naopak stály písničky, kdy Pól a Ciarán Ó Braonáin vystřídali dva nebo tři nástroje, od basy, přes kytary, klávesy až po irskou i příčnou flétnu, tedy neskutečně zvukově košaté, plné nejrůznějších nálad a vyvolávající nejrůznější představy. Ačkoli všichni muzikanti byli výborní, jen těžko lze opomenout skvělou Máire Ní Bhraonáin, která excelovala jak zpěvem, tak mysteriózní hrou na harfu.

Clannad publikum přibližovali svému milovanému Irsku a jeho příběhům. Chvíli nás prováděli po svém donegalském kraji a chvíli vyprávěli příběhy lidí v něm, chvíli epicky snili a možná i tesknili, aby hned na to ukázali, jakým způsobem se Irové umí veselit a radovat ze života. S těmito náladami se měnily i styly. Samozřejmě základem byla keltská hudba, ale občas do ní Clannad zakomponovali více folku, občas zabrousili do new age a sem tam nakoukli i do rockových vod. A například v písničce "Dúlamán" i slušně jazzovali. Vše toto se odehrávalo na pódiu bez nějaké velké show. Atmosféru si dokázali vytvořit naprosto přirozeně a pouze ji dotvářeli vkusnými, ale především výborně zvolenými a designovanými světly. Nálada byla velmi příjemná, skoro by se chtělo říct rodinná. Mezi písničkami se poměrně dost mluvilo; snad vždy někdo z kapely vysvětlil, o čem jednotlivé skladby jsou a při té příležitosti párkrát došlo i na vzájemné špičkování.

Publikum bylo takové typicky české. Ani ne vysloveně dobré, ani špatné. Rozjíždělo se pomalu, ale na druhou stranu jeho ohlas bezvadně gradoval - od nesmělého potlesku až po spontánní výkřiky, když došlo na bubenická a basová sóla nebo při flétnové ekvilibristice Póla Ó Braonáina hodné Jiřího Stivína. Není tedy divu, že koncert končil potleskem ve stoje a s příslibem, že se Clannad do Česka opět brzy vrátí.

Pražský koncert Clannad je důkazem, že keltská hudba má neustále v sobě neskutečný náboj a umí schovat neuvěřitelnou energii do těch nejklidnějších skladeb a stejně dobře jako do písniček veselých a kypící radostí. Ačkoli i u nás je několik kapel, které se keltskou hudbou a z ní odvozenými žánry zabývají, těžko se mohou měřit s formací, která má za sebou čtyřicet let hraní a dnes již patří k jejím legendám a de facto i k jejím zakladatelům coby světového fenoménu.