Úhel pohledu a očekávání, s jakým divák přistupuje ke specifickému druhu představení, jakým "Michael Jackson: The Immortal World Tour by Cirque Du Soleil" bezesporu bylo, je pro výsledné hodnocení zásadní věc. Ujasněme si tedy pojmy.

Zaprvé: Tohle nebyl koncert Michaela Jacksona. K tomu mu chybělo spoustu věcí. Předně hlavní protagonista. Pochopitelně nehovoříme o zesnulé hvězdě, nýbrž o ústřední postavě, na kterou by se divákovo oko soustředilo nejčastěji. Na dvouúrovňovém pódiu s ostrůvkem uprostřed arény se předváděli mnozí – akrobaté, tanečníci, hudebníci, hadí žena, mim nebo tanečnice u tyče, avšak osoba, která by ztělesňovala samotného Krále popu a jako červená nit spojovala jednotlivé scénky do komplexního celku zde chyběla. Všichni dohromady tak tvořili sice téměř bezchybná čísla, nicméně když to trochu přeženeme, zůstávali v pozici křoví. Opravdový Michael Jackson k publiku pouze pomrkával z obrovských projekcí ve formě videoklipových sestřihů.

Samotný hudební doprovod, jak už soundtrack napověděl, byl tvořen zkrácenými verzemi Jacksonových hitů, případně jejich remixy. Sluší se dodat, že v rámci show tyto upravené písně zněly lépe, než při poslechu bez vizuálních vjemů, nicméně kdo si šok z jejich zpracování neodbyl už před lety, kdy deska "Immortal" vyšla, mohl být poněkud rozčarován. Třeba ve chvíli, kdy "You Are Not Alone" odezněla jen zpoza projekce.

Zadruhé: Tohle nebyla klasická show Cirque Du Soleil. Důraz na taneční složku zapříčinil úbytek akrobatických čísel a wow momentů s tím spojených. Nejvíce ale zamrzela absence laskavého humoru, který známe například z představení "Alegría" téže společnosti.

Kde scházela duše, tam se dostávalo produkci. Rozpačitě nenápadný začátek večera rychle přebila světelná show Martina Labrecquea, pohyblivé části pódia, brána do Neverlandu a pyrotechnika. V tomto směru tedy bez výhrad. Zvláště působivé to bylo v reinkarnaci skladby "Earth Song", kdy vizuální efekty a trpící Jackson na projekcích působili na publikum silněji, než živí umělci na pódiu. Oči přecházely i z pestrobarevných kostýmů Zaldy Goca, přičemž mnohé z nich byly rovněž součástí propracované světelné show. V přímém srovnání se španělskou poctou "Forever: King Of Pop: The Show", kterou jsme u nás mohli vidět loni, vychází díky financím a způsobu provedení kanadská verze podstatně lépe.

Tanečníci Slunečního cirkusu imitovali ikonické pohyby Krále takřka bezchybně, za vidění stály především oživlé momenty z klipů "Beat It", "Smooth Criminal", "They Don't Care About Us" a pochopitelně hřbitovní scéna "Thrilleru". Proč ale došlo i na čísla, která s popovou legendou nemají nic společného (např. zmíněná hadí žena převalující se na knize nebo polonahá tanečnice u tyče), zůstává záhadou.

Dlouhý potlesk si od diváků vysloužil také jednonohý tanečník, který s berlemi předváděl dech beroucí gymnastické kousky. Pozornosti neunikly ani rudá srdce, které umělci rozzářili po stranách arény za doprovodu "Heal The World"/"Will You Be There".

K nezapomenutelným momentům se však zařadila až čísla na popruzích. Artisté létali všemi směry, zavěšeni byli mnohdy jen jednou končetinou, případně na krku. Rychlá akční čísla plná přemetů střídaly scénické obrazy vesmíru, ve kterém levitovali lidé - hvězdy. To všechno ale překonala až dvojice milenců, která na lanech stoupala a klesala za doprovodu "I Just Can’t Stop Loving You", držíce se za ruce, chodidla (!), či kolem pasu. Krásnější balet jen tak neuvidíte. Končilo se roztancovaným mixem největších hitů a balada "Man In The Mirror" pak posloužila coby závěrečná promenáda všech účinkujících.

Jednatřicáté představení Slunečního cirkusu ztrácí body díky několika hluchým momentům (např. přehnaný důraz na roztleskávání publika) a fanouška lačnícího po náhradě za koncert legendy nejspíš neuspokojí. Chvílemi z něj divák cítil, že režisérská ruka Jamieho Kinga nebyla tak přísná, jak by si možná výsledný produkt zasloužil. Navzdory tomu se však jednalo o příjemný večer, který divákům připomněl, že Král popu byl jen jeden. A díky Cirque Du Soleil jeho odkaz žije dál.