Zvukový souboj Banks versus Roxy

Interpol je za oceánem téměř kultovka a jejich "Turn On The Bright Lights" je zaslouženě zařazena mezi nejlepšími deskami nejen roku vydání (2002), ale i celé minulé dekády. Jejich jméno bohužel nemá v Česku příliš mnoho slávy, přesvědčit jsme se o tom mohli například na předloňském Open Air Festivalu, a tak trochu i teď v Roxy. I když to tentokrát vůbec nebyla Banksova chyba.

Vztah českých fanoušků k Interpolu a Paulu Banskovi obecně probíráme na jednom z gaučů pražského klubu Roxy, který se plní velmi pozvolna. Plánovaný start v sedm večer ve skutečnosti proběhl několik minut po osmé, kdy na stage naběhla brněnská formace Voodooyoudo. Pánové předváděli příjemnou kytarovku spojenou s elektro prvky, která naznačila jednu z největších chyb večera, zvuk. Diváci slyšeli nevýrazný zpěv a někdy ho neslyšeli vůbec. Od zlostné Rickenbacker basy jsem také čekal trochu větší kousky, ale v rukou hlavního zpěváka je funkce nízkotónového podmazu naprosto logická. Slévání nástrojů a hlavního mikrofonu vytvářelo typické zvukové stěny a nepříjemné chrčení.

Každopádně nešlapající zvuk je v úvodu u předkapely téměř zvyklostí, takže se není čemu divit. Fanoušci reagovali vlažně, což rozhodně není chybou. Voodooyoudo se zdrželi na hodinu, která obsahovala jedno vytleskání s perfektním přednesem diskografie kapely. Jednoznačný palec nahoru, doufám v nadějnou budoucnost této brněnské kytarovky. Rytmus, do kterého se publikum dostalo, byl spíše hypnotický a bravurně na něj navázala hlavní hvězda večera, která se v záři reflektorů objevila těsně před půl desátou. To už klubu chyběla asi třetina k plné kapacitě.

Banks byl jednoduše skvělý. Přehrál většinu své tvorby jak z dob Juliana Plenti, tak z jeho nejnovějšího alba "Banks". Posluchači se rozdováděli a v klubu se vznášela uvolněná atmosféra, Paul střílel jeden song za druhým a s širokým úsměvem českému potlesku děkoval. Nepřítomnost rozdováděného kotle nebo skákajících první řad byla vzhledem k žánru a náladě z písní amerického umělce přirozená.

Technicky bylo vše na vysoké úrovni, na divácké straně to nicméně nestálo za moc a zvuk se až do konce show nezlepšil. Charakteristickou barvu Paulova hlasu tak fanoušci slyšeli všehovšudy třikrát či čtyřikrát, a to když se celkové tempo zpomalilo a on zpíval pouze v doprovodu své kytary. V těchto chvílích nabral celkový přednes propastnou hloubku a diváci se při náhlém čistém zvuku perfektního vokálu na několik chvil probudili a otevřeli letící atmosféře naplno. Škoda, že těchto momentů bylo pomálu. I když je to klišé, takovýhle zvuk jsem u nemalého zaoceánského jména opravdu nečekal. Zážitek občas kazila i nepříjemně násilná světla.

I to byl možná jeden z důvodů, proč večeru chyběla větší emocionální hloubka. Lidé, pro které je frontman Interpolu kytarovou modlou, si show neskutečně užívali. Většina jich ale spíše jen vláčně přikyvovala, protože - přiznejme si - Banks samotný je prostě pořád jenom půlka Interpolu. Od umělců není tato přidaná hodnota vyžadována, nicméně chyběla tak jako tak.

Doprovodná skupina hudebníků hrála na slušné úrovni a prakticky bez chyb či problémů. Banks vychvaloval Prahu, dobře se bavil a přidal několik přídavků, po kterých společně s kapelou lidem poděkoval a uklidil se do zákulisí. Dojmy byly bezprostředně po skončení koncertu pozitivní, s uplynulým časem mírně uvadají, možná jim chybí právě ta přidaná hodnota toho něčeho víc, kterého se na podobných událostech rozdává spousta. Aspekt zaručující zábavu a zážitek i přes neznalost tvorby či žánru. Největším zklamáním byl každopádně zbytečný souboj umělců se zvukařem, který dopadl nejhůř právě pro obecenstvo. Paul Banks ukázal parádní kytarovku, jejíž kvalitou by měl přesvědčit alespoň jedním dalším turné s Interpolem.