Čtyřletá pauza, která dělí Moniku Načevu od posledních dvou koncertů v Praze, zdá se být po všech stránkách prospěšná. Kromě ohromné chutě do hraní, kterou Monika nejednou proklamovala (nejen v nedávném rozhovoru pro MusicServer), byl při středečním večeru v pražském Roxy pozorovatelný i jistý vývoj v jejím projevu. Od "divokých" let rudého nebe a "Mimoidu" došlo minimálně ke změně těžiště výrazu zpěvačky, ubylo introspektivní ponořenosti do sebe samé, o náboj skladeb se dělí více s okolím (muzikanty i diváky) - celá "šou" má o poznání otevřenější charakter. Neznamená to, že by se vytratily temné a zasněné plochy, celkový dojem z koncertu může být ale podobnější než posledním vystoupením před pauzou Načevě na začátku hudební kariéry, Načevě uvolněné, pozitivně laděné a silné v kramflecích.

Základ kapely, se kterou secvičila koncertní repertoár, je docela odlišný od toho studiového, který dal vzniknout "Fontanele", proto i koncertní verze skladeb vyzněly jinak. Všechny "umělé" zvuky z desky byly nahrazeny živými (respektive rytmickými) nástroji, což je postup sám o sobě vzácný a oceněníhodný. Taneční nálada písní ze studia se v živém akustickém provedení rozhodně neztrácela, možná naopak, dík živým, spontánně reagujícím hudebníkům (perkusisty bylo na pódiu možné dohledat až čtyři najednou) se přibližovaly vyššímu stupni rituálnosti. Rytmicky tepající podhoubí (jehož součástí bylo i nadpoměry vkusně používané didjeridu Ondřeje Smejkala) příjemně posilovala a melodizovala baskytara Michala Kovala (ano, stejný člověk, který s Načevou spolupracoval v době alba "Nebe je rudý"), odkudsi z dálky přizvukovala kytara Milana Patyříka, která společně s klávesami (Vratislav Kocourek) obstarávala jediné vysokofrekvenčnější a ostré, nehučivé tóny. Nad tím vším čněl hutný a silný zpěv Načevy, jehož naléhavost vzbuzovala místy mrazení v zádech. Mezi divácky nejsilnější (potažmo aplausy nejoceňovanější) okamžiky večera patřily jistě dvě z nejvýraznějších skladeb i na albu - "Moře" a "Jaro".

Opomenuto by nemělo být ani scénické zázemí koncertu - na většinu volných ploch za pódiem i kolem něj, případně visící průsvitné objekty byly projektovány krátké klipy kombinované s diapozitivy, vše motivované náladou a slovy "Fontanely". Navzdory očividné nákladnosti bylo jednoduché, vkusné a nevtíravé, svojí mnohovrstevnatostí a lehkou zamlžeností krásně konvenovalo atmosféře křtěné desky (ze které se hrálo převážně, vlastně nic než motivy z Fontanely a nově secvičené písně v podobném duchu nezaznělo).

Comeback Načevy na koncertní pódia dopadl (alespoň v Praze) příjemně, pro kapelu, pro diváky, nakonec i pro Moniku, která (svými slovy) poprvé v životě tančila i zpívala najednou, to byl zážitek velmi nevšední a intenzivní. Monika Načeva se opět projevila jako osoba s dokonalým citem pro využití moderních možností a trendů, kombinovaným stále s originálním a nepochybně autentickým výrazem.

Načeva, Roxy, Praha, 5.12.2001