40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1

---

Když jsem jeho zvukově vrstevnatou "Zahradu" pouštěl jednou v baru, loni v létě, ještě před oficiálním vydáním, Janě Kománkové, užasla: "Kdyby tam nebyly ty slovenské samply, ani ve snu by mě nenapadlo, že takhle může znít někdo z našich končin." No a ono ano. Panáčik na své debutové nahrávce vybízí k výletu do zahrad Hieronyma Bosche. Podobně jako holandský malíř si totiž i slovenský surrealistický kolážista dává záležet na komplexní práci s fantazií, kterou rozvíjí do nečekaných poloh. Snový mužíček natočil zcela bez povšimnutí nejlepší slovenské album loňského roku (Mike Lark promine). Světem s ním přesto nepohnul, a tak hnul svět s Panáčikem. Dílčí neúspěch zaručil takřka nevyčerpatelný hybný motor, zdroj energie, kterou démonické alter-ego Tomáše Moravanského taví v multifunkční, multi-instrumentální, multi-žánrový, multi-artový stroj. K jeho psychedelické industriální "Zahradě" v současnosti vzniká experimentální film, a jak lze vypozorovat ze zveřejněných fragmentů, tedy z dosavadních videoklipů (YouTube kanál zde), bude se jednat o vskutku výjimečný, plně autorský, atmosférický počin, který zanechá na duši minimálně stejně hluboké šrámy jako samotná debutová nahrávka.

---

"Propojení rapu s dubstepovými elementy je budoucností hip hopu, snad i proto zní 'Grüner Samt' tak nadčasově. A ať se to Marsimu líbí, nebo ne, alfou i omegou jeho současného úspěchu je právě hmatatelný, vlhký zvuk chladné elektroniky. Teprve druhořadé jsou texty - což je pro neněmecky mluvící trhy samozřejmě prvořadé. Marsimoto tak má velkou šanci uspět i mimo Německo, o čemž se mu jistě ani ve vyhalucinované fantazii nesnilo. Teď jen stačí, aby sebrali promotéři odvahu, vhodili písek do stroje a Marsiho pro publikum, surfující po stále se zdvihající dubstepové vlně, přivezli." Když jsem před rokem ocenil berlínského rappera maximálním možným ohodnocením, klepala si povážlivá většina komentátorů v diskusi pod recenzí na čelo. Za pravdu, že máme v případě "Zeleného sametu" co do činění s výjimečným materiálem, mi ovšem dal písek, který vhodil do stroje Affro, když pozval Marsiho jako jednoho z headlinerů na letní Hip-Hop Kemp. A co jsem se doslechl, byl to jedinečný gig. Marsimoto ale kromě pěstování pártyhárt samozřejmě nepřestává tvořit i art. A tak si po festivalové sezóně mohl zkraje loňského podzimu zaktualizovat svůj životopis o další položku, když jeho alter-ego Marteria vystoupalo na první místo německé singlové hitparády s písní "Lila Wolken". Zdá-li se vám šmoulí Marsi příliš alternativní, zkuste jeho aktuální polohu v méně alternativní alternativě.

---

Desky vydávají v dvouletém taktu a vždy si dají záležet, aby ta předešlá zněla jinak, než ta aktuální. Hot Chip by mohli být vzorem, jak se stát skvělou párty kapelou, která dokáže bavit nejenom sebe, ale hlavně své fanoušky. Na "In Our Heads" se tyto vlastnosti unikátně sloučily do jedné hmoty, paradoxně tomu možná napomohl fakt, že v pauze každý z členů dělal na svých projektech a vstřebal nové zkušenosti. "In Our Heads" v pětidiskové sbírce Hot Chip bude držet unikátní místo, je totiž nejvíce vyvážená, nic na ní nepřečnívá a neruší ideu, se kterou se sešli ve studiu (sami si i vše produkovali). "Night & Day" sice ještě trochu mate, ale mistrovské "Flutes", "Let Me Be Him" nebo úvodní "Motion Sickness" tuto nerozvážnost vehementně doženou. Nenechte se ničím rozhodit, "In Our Heads" je vytříbené disco s chytlavými motivy (tak jak si jej tito boys představují) a třeba pomalejší "Now There Is Nothing" si najde místo v nočním dojezdu vydařeného večera.

---

Když Emeli Sandé v létě 2011 vydala debutový singl "Heaven", byla to naprostá senzace a její nádherný, pronikavý hlas neposkvrněný auto-tune dával velkou naději, že její debutová deska bude velkolepá. A vsadili na to i při udílení cen Brit Awards, kdy ji zvolili nováčkem roku. "Our Version Of Events" se nese na pomalé, romantické vlně. Skvělé je, že i když většina písní na desce jsou balady, každá je jiná, jsou rozeznatelné a některé songy zní téměř gospelově. Emeli Sandé se dostala do hledáčků milovníků velkolepých hlasů, neboť své písně dokáže hlasově vygradovat do výšin, kde se pohybují některé slavnější kolegyně. I když určitě několik posluchačů zalitovalo, že nevsadila na razantnější a rychlejší melodie či větší rozmanitost, její dramatičnost, dojemnost a dospělost jsou její hlavní devízou.

---

Na debutech je nejlepší, že nikdy nevíte, kdy přijdou a jak silně vás zasáhnou. Nová tvář neo-solu (nebo také uhlazeného popu s živými nástroji a trochou elektroniky, chcete-li) Jessie Ware je toho krásným příkladem. Svou prvotinu "Devotion" vypiplala do nejmenších detailů a posluchačům nabídla smyslnou směsici podmanivých skladeb, které nikam nespěchají a zároveň příliš neplouží. Alfou a omegou její nahrávky je neokázalé spojení nul a jedniček se strunami a trsátky. Nejeden hudební kritik dokonce neváhal označit paní Ware za nástupkyni velmistrů v oplodňovacích soundtraccích, skupině Sade. Skladby jako "Running" nebo "Talking In Water" hladí každým tónem. A v jejím případě to není jen okatě klišoidní prohlášení, u Jessie Ware se jedná o nenapadnutelné dogma. Skoro až se nechce věřit zpěvaččině prohlášení, že za všemi písničkami je nekonečné množství práce. Tato skutečnost silně kontrastuje s naprostou uvolněností jednotlivých skladeb, jež "Devotion" nabízí.

---

S ambiciozním konceptem se vytasili alternative metaloví Stone Sour, sdružení kolem fenomenálního zpěváka Coreyho Taylora a Jima Roota ze Slipknot. Po ne úplně bodujícím předchozím počinu "Audio Secrecy" jsou nyní opět vitální a umí řádně kousat, přesto ale opět nechybí ani procítěné pomalé balady, které Corey tak rád hrává sólově jen za doprovodu své akustické kytary. Novinka představuje to nejlepší ze silných zbraní kapely, jak v tvrdších, tak v jemnějších pasážích, vše navíc doplněné o poutavý temně lyrický příběh z Taylorova pera a nádherný papírový digipack desky. Globálně se jedná po nejlepší desce "Come What(ever) May" o jejich druhý nejlepší zářez. Na stejnojmenném debutu sice najdeme výraznější hity, ale také velké procento vaty, pramenící z debutového statusu, kdy se umělci na svou prvotinu snaží nacpat co nejvíc z léty nashromážděného materiálu. Nová deska je prostě absolutně vyvážená.

---

Kdyby mi někdo po desce "Room For Squares" (která, řekněme, nebyla špatná) řekl, že o Johnu Mayerovi za pár let budu mluvit jako o pokračovateli Erica Claptona a Toma Pettyho, asi bych se nedůvěřivě uchechtnul. Teď mám radost, když se dočtu o jeho pozvolném návratu k živému zpívání po vleklých problémech s hlasivkami. "Born And Raised" je jedna z mála desek, kterou si můžu pustit kdykoliv - když mi je smutno, když mám chuť lenošit nebo při jízdě autem. Na první pohled jednoduché písničky, ale je v nich tolik muzikantského umu a rafinovaných vyhrávek! Tomu říkám kytarové nebe.

---

Norah Jones mohu s klidným svědomím označit za jednu z nejuznávanějších interpretek současnosti. Její skladby disponují něčím, co je v dnešní tvorbě kapel, zpěvaček a zpěváků vzácné - upřímností, takřka dokonalou muzikálností a charismatem. Album "Little Broken Hearts" nahrané ve velmi těžkém autorčině období po rozchodu s dlouholetým přítelem je plné křehké poetiky a žalu. S odstupem mohu říct, že právě všemi zmíněnými klady je obdařena nádherná skladba "Miriam" s velmi morbidním, ale až romanticky zabarveným textem vytvářejícím až divadelní tragédii. To však neznamená, že by ostatní písně vůči této strádaly na kvalitě. Tato zpěvačka z New Yorku nahrála jedno ze svých nejlepších alb, které se nebojím pasovat mezi hudební klenoty této dekády. Kombinace lehkého jazzu, inteligentního popu, jemného rocku se špetkou bluesu nikdy nebyla tak dokonalá a krásná.

---

Na svém impozantním druhém albu "Kaleidoscope Dream" přináší losangeleský rodák Miguel Jontel Pimentel osvěžení do jinak spíše stojatých vod žánru r'n'b. Zatímco spousta umělců tohoto žánru se čím dál tím víc utápí v laciném euro-trance, on dává přednost zvukově zamlženým texturám, které byste našli v nahrávkách Boards Of Canada nebo dokonce Ride. Skladby "Use Me", "The Thrill" nebo i ta titulní, zajímavě mixují r'n'b a shoegaze s odkazy na Shuggieho Ottise či zasněné goth-popaře This Mortail Coil. Díky jeho vynikajícímu, všestrannému hlasu, v němž vynikne jak falset, tak baryton, se dokáže pohybovat v různých polohách, od té intimní v "Kaleidoscope Dream", po kouzelně vzdálenou v "Arch & Point". Miguel si hraje podle svých pravidel a cíleně jde za zvukovým dobrodružstvím a ne náhodou byl nominován hned v pěti kategoriích na prestižní cenu Grammy.

---

Robert Glasper byl do loňského relativně obyčejný texaský jazzový pianista bez výraznějšího úspěchu či záseku. Nicméně loni vydal album "Black Radio", které patří mezi nejobjevnější a nejoriginálnější alba roku. A to nejen v jazzu. Svým způsobem definoval nový styl progresivní jazz-hop. Rozvinul na něm totiž, co už začal na předchozím "Double-Booked", a do svých a některých převzatých kompozic si pozval interprety převážně z hiphopové, r'n'b a soulové scény, které částečně donutil zpívat jazz a některé jazz v poměrně progresivní formě. V této roli se ocitli například Lupe Fiasco, Bilal, Erykah Badu, Mos Def, Ledisi, Meshell Ndegeocello nebo třeba Lalah Hathaway. Důležité ovšem je, že si každý z interpretů zachoval něco podstatného svého, co obohacuje Glasperův jazz o řadu jiných prvků. Z popisu je už zřejmé, že "Black Radio" nespadá právě do kategorie easy-listening, nicméně náročnější posluchači by rozhodně neměli nechat tento syrový jazzový experiment s přesahy do řady stylů mimo jazz bez povšimnutí.

---

40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 1