Mick Hucknall se sice se Simply Red již rozloučil, nicméně asi nikdo by při jeho povaze nečekal, že se stáhne z hudební scény úplně. Vedle hostování v obnovených The Faces se nyní zaměřil na svůj sólový projekt. Jak už napovídá název "American Soul", pustil se na něm do stylu, jehož renesance stále neutichá.
Mick Hucknall, potažmo jeho
Simply Red, vždycky se soulem koketoval. Koneckonců u Britů to není nic nenormálního. Tento styl, který vzniknul v Chicagu a proslavil vydavatelství Motown, je u nich hluboko zakořeněný už od dob
Dusty Springfield. V britském podání se mu začalo říkat blue-eyed soul, tedy
modrooký soul, a Simply Red společně s Lisou Stansfield a
Georgem Michaelem byli jeho hlavní představitelé. Nyní jej reprezentují hlavně zpěvačky jako
Joss Stone,
Duffy nebo
Adele, a možná proto se Mick Hucknall rozhodl, že mu věnuje celé album.
Jak dává tušit ovšem název alba "American Soul", v tomto případě nemělo jít o onen blue-eyed soul, ale o ten klasický. Není to tak dávno, co se podobné album rozhodl natočit i
Phil Collins a nutno říct, že s
"Going Back" se trefil do černého. Zamířil zcela neomylně na motownský styl, který k jeho naturelu sedl takřka dokonale. Bohužel to samé se Micku Hucknallovi nepovedlo.
Někdejší frontman Simply Red to totiž vzal poměrně dosti ze široka a nezaměřil se pouze na "jeden soul", ale vybíral z celých Spojených států z různých časových období. To by pochopitelně nemusel být problém, kdyby ovšem nesáhl do věcí, které spíše spadají už pod škatulku tradičního popu. Desku sice velmi slušně rozjede kousky jako "That's How Strong My Love Is"
Otise Reddinga nebo "Turn Back The Hands Of Time" Tyrona Davise, nicméně pak začne poměrně značně ubírat plyn. S "I Only Have Eyes For You" The Flamingos se pak už skoro zastavuje, což není nic nepochopitelného od písničky, která má původ v roce 1934. Pak to sice znovu rozjede s "Baby What You Want Me To Do" Jimmyho Reeda, avšak to je spíše bluesová záležitost, a povedená je i "The Girl That Radiates That Charm", nicméně závěr alba už je zase slabší. Obzvláště dvě utahané "It's Impossible" a "Hope There's Someone". Například s "Don't Let Me Be Misunderstood" zůstal někde na půli cesty mezi verzí Joe Cockera a originálem Niny Simone a i výsledek je tak nějak napůl, třebaže zrovna v téhle písničce je výborný instrumentální podklad.
A propos, hudební podklad. Když jsem se tak pročítal bookletem, přesněji řečeno výčtem muzikantů, říkal jsem si, proč vlastně Mick Hucknall rozpustil Simply Red, když je vlastně nerozpustil. Na desce se podílela podstatná část muzikantů, kteří v posledních letech skupinu tvořili, ať už je to kytarista Kenji Suzuki, klavírista Dave Clayton nebo třeba klávesista a basista Andy Wright, který album dokonce produkoval.
Předchozí odstavce by mohly svádět k myšlence, že "American Soul" je opravdu nepovedené album, ale tak to rozhodně není.
Mick Hucknall je jako zpěvák výborný a do oněch starých písniček dává podstatný kus sebe a svého feelingu, nicméně se mu nezdařila jedna podstatná věc. Zatímco Collinsova "Going Back" měla neodolatelnou soulovou atmosféru, která prostupovala celou nahrávkou, Hucknallovi se to povedlo jen v některých kouscích. A tam, kde ona soulová atmosféra není, se bude posluchač nejspíš nudit. Zbývá pouze doufat, že za tři měsíce nebudou se stejným pocitem opouštět návštěvníci jeho koncertu pražské Kongresové centrum.