Podle slov samotné kapely mělo být jejich debutové album nejlepší rockovou nahrávkou všech dob. Nahrávkou, která hravě strčí do kapsy takové klasiky jako "Appetite For Destruction" nebo "Slippery When Wet" a prodá se jí minimálně šestnáct miliónů kusů. Poněkud smělá prohlášení, ale v té době bylo členům kapely něco málo přes dvacet a měli pocit, že celý svět jim leží u nohou. Byli naštvaní, hlasití, měli styl a před sebou možná jedinou šanci ukázat světu, kdo to jsou Manic Street Preachers.

Dnes už víme, že na onen pomyslný vrchol nakonec kapela dosáhla a kromě natočení kritikou ceněné desky nakonec dobyla i světové žebříčky. Debut "Generation Terrorists" ale zůstal daleko za jejich očekáváním. Mohla za to především mladická nerozvážnost samotných muzikantů a také mainstreamová produkce Steveho Browna, díky čemuž se vytratila špinavost (schválně porovnejte původní a nově natočenou verzi "You Love Us"). Na albu je příliš mnoho písní, příliš mnoho slov, příliš mnoho kytarových sól a přesto...

A přesto právě zde se skvěle podařilo zachytit, jaké to je být mladý, bystrý, naštvaný a ambiciózní. Na své "The Holy Bible" si sice pánové museli ještě pár let počkat, ale už zde se dokázali projevit jako hlas jedné generace a kritiku společnosti zabalit do chytlavých melodií (samozřejmě okořeněných tunou kytarových rifů). Ač je to zvláštní, největší sílou kapely byl už tehdy Richey Edwards. Jakkoliv nebyl nijak výrazně talentovaný, co se týče hudby samotné (všeobecně se vědělo, že je mizerný kytarista a na albu hraje všechny jeho party James Dean Bradfield) byl právě on duší kapely. Kromě výrazných textů měl na starost i veškerý design a vůbec byl nejvýraznější postavou (jemu koneckonců patří i obnažená hruď na obalu).

Osmnáct písní (v případě reedice devatenáct) je, pravda, najednou trochu moc, ale nejvýraznější místa mají daleko k homogennosti a i díky nim se "Generation Terrorists" jen tak neoposlouchá. "Little Baby Nothing" přináší text o sexuálním vykořisťování ženy, v němž Bradfielda pěvecky doplňuje bývalá americká pornoherečka Traci Lords, "Slash 'n' Burn" je namířená proti vykořisťování třetího světa (a podepřena kytarovým rifem jak od Guns 'n' Roses) a pak je tady "Motorcycle Emptiness". O téhle skladbě by se daly klidně napsat slohy esejí. Právě "Motorcycle Emptiness" lze považovat za jeden z nejvýraznějších momentů raných Manic Street Preachers, v němž Bradfield přišel se skvělým kytarovým motivem a Edwards jej doplnil o nádherná slova ("Drive away and it's the same / Everywhere death row, everyone's a victim").

Největší síla "Generation Terrorists" je v nedokonalosti a aroganci, v nichž byla nahrávka natočena. Právě tady se začal psát příběh, který následně vyvrcholil deskami "The Holy Bible" a "Everything Must Go" - alby patřícími k tomu nejlepšímu z tvorby devadesátých let. Mnou recenzovaná verze sice neobsahuje druhý disk s demonahrávkami, ani DVD s obrazovým materiálem, pouze přidává singlovku "Theme From M*A*S*H (Suicide Is Painless)", ale i tak jde o příjemné připomenutí začátků. Je to jedna z mála nahrávek, kterou mnozí budou navždy milovat právě pro její nedostatky.