Rodičovský křest Zrní a Květů v Akropoli

26.12.2012 11:19 - Adam Hencze | foto: facebook interpreta

Den do zlaté neděle, dva do Štědrého večera. Do posledního místa zaplněný palác Akropolis umožňuje dvěma vysoce osobitým uskupení pokřtít nová alba. Květy se chlubí vyvedeným vinylem, Zrní pro změnu cédéčko zapomíná v zákulisí. Úsměvná chybka v třech intenzivních hodinách předvánoční živé hudby.

Live: Zrní

support: Květy
místo: Palác Akropolis, Praha
datum: 22. prosince 2012
setlist: Noční Jízda, Hýkal, Dva (duet s Karolínou Kamberskou), Tmou, Bojím, Autobus, Líto, Pokraj, Jabloně, Pozitivní, Nízko letí ptáci, Duchové, Rychta, Musí to být
přídavky: Hrdina, Skoč, Mraky domy les
Fotogalerie

Jako naprostá většina obecenstva si i já užívám pohodové vidiny následujících dnů klidu, tepla a příjemně stráveného volna. Vánoční atmosféru byste tuto noc čichali marně, přesto se kalendářové umístění dva dny před oslavou narození Krista na celkovém rozpoložení davu nepochybně podepsalo. Na kladenské bouchání do světa se začíná scházet mrak fanoušků, to už ale koneckonců jasně naznačily nápisy "sold out". Tam venku, hned vedle ceníků prostitutek.

Zrní se rozhodli pojmout svou zimní šňůru s představováním nové desky odlišně a její křest umístili až jako poslední vystoupení v roce. Stalo se tak paradoxně den po konci světa, jednom z lyrických témat nejnovějšího počinu, který mimochodem Honza Průša ověnčil devítkovým hodnocením.

Květy, Palác Akropolis, Praha, 22.12.2012
© Honza Průša, musicserver.cz
Květy zastínil zcela nekompromisní bubeník. Nejenže s přehledem dokazoval svou všestrannost a u bicích zpíval, udával rytmiku a hrál na několik dalších nástrojů, ale kořenil to neskrývanou vitalitou a radostí. Společně se sympatickým homemade stojanem na činel vyhlašuji proměněnou nominaci na nejzábavnějšího člena kapely. Celkově měli muzikanti mezi diváky velkou spoustu fanoušků a za každou píseň byli náležitě odměněni, jeden by měl skoro pocit, že jsou hlavním bodem celého večera. Proč vlastně ne, bavili dobře, frontman četl posluchačům smsky typu "potřebuju se nějak dostat dovnitř", referoval o lízání horního rtu a po křtu desky nechal kolovat šampaňské. Dokonce citoval pasáž o kolování jointa ze skvělého Formanova "Taking Off", což mnohé opravdu srdečně potěšilo.

Květy, Palác Akropolis, Praha, 22.12.2012
© Honza Průša, musicserver.cz
Už u předskokana jsem zvuk zhodnotil na ten typický akropolový průměr. Dominovala basa zasunutá nesmyslně vzadu, zato kytara nebyla první půlku vystoupení téměř vůbec slyšet, což byl ale možný záměr. "Kostra" a "Papoušek noci" - tyto kousky vyčnívaly vysoko nad zbytkem materiálu a bubeníkovi připravily výživnou půdu k čarování. V pozorování pána s paličkami se skýtala opravdová slast. Po sympatickém přednesu, kterému dominovaly písně z "Bílých včel", se Květy po vytleskání vrátily ze zákulisí a s diváky odlouskaly poslední a capella příspěvek.

Zrní rozjeli vlak v netradičně svižně jazzovém stylu "Noční jízdou" z nového alba hned po rychlém pozdravu a oznámení, že odehrají celý "Soundtrack ke konci světa". To mi přišlo logické, nicméně po prvních tónech písní z "Hrdiny" byl dav náladou zase trochu výš. Zrnitá jistota ve starším materiálu byla pořád ještě trochu znát, nicméně to byli spíše fanoušci, kteří měli písně jako "Bojím" nebo "Jabloně" přeci jen více naposlouchané. I tak ale Unger naprostou většinu materiálu odzpíval unisono s publikem. Je vidět, že poslední album náležitě zabodovalo.

Zrní, Palác Akropolis, Praha, 22.12.2012
© Honza Průša, musicserver.cz
S kladenskými hrdiny zavládla na jevišti zcela odlišná poetika, frontmanův vokál šel od srdce a hlasově ho dosud nebylo možno slyšet jistějšího. To platí i o zbytku kapely, která nefunguje jako pět členů uskupených podle žánru a smýšlení, nýbrž jako princip sjednocení a spojení duše. Uhelnej zen působí sebejistě, sehraně, jednotně. Střídání hráčů a jejich nástrojů, Ondřejova beatboxová výplň, nadprůměrný zvuk a plné prožívání každého songu všemi členy kapely - to jsou hlavní aspekty tvořící z přednesu živé hudby nezapomenutelný zážitek.

Ten přerušil až samotný křest, na který si hudebníci přizvali vlastní rodiče, kteří se na pódiu rozestoupili s připravenými lahvemi šumivého vína. Kluci ale jaksi pozapomněli samotný nosič s albem, který tak musel dodat jeden z členů obecenstva přední řady, který si po skončení show odnesl domů opravdový klenot (i když pravděpodobně nepoužitelný). Mít vedle sebe v takto památné chvíli své dětské vzory ("podívejte, co jsme zplodili") bylo milé gesto nepřímo spojené s linkou z písně "Líto", "a stárnu před očima rodičů stárnu už dvacet osm let stárnu". Vše do sebe zapadá, vše jde do sebe. Civilně, nenuceně, jako v partě nejlepších kamarádů. Na outfit sere pes.

Zrní, Palác Akropolis, Praha, 22.12.2012
© Honza Průša, musicserver.cz
Kapela byla bezchybná, po úvodní nesmyslné basové nadvládě zvukově vyvážená, obsahující mistrné Fíšovy housle, konečně řádně využitou elektrickou kytaru a prvky, které dělají hudbu kladenského snu jedinečnou, a to nejen na naší současné scéně. S "Musí to být" se obecenstvo konečky prstů dotýkalo hudební nirvány, a to i díky dechové sekci, kterou hudebníci využili na dvě písně. Neméně poetický byl padnoucí duet s Karolínou Kamberskou v melancholické "Dva". Jedním z hostů mezi hudebníky byl i producent obou křtěných alb Ondřej Ježek, který si chvíli jezdil mezi členy kapely sekačkou. Tedy poslední bod seznamu, teď se může s klidem umřít. Vokálové chyby v živém zpěvu Jana Ungera neexistují, frontman naopak zaujímá skvělou intonací a na jemnou hlasovou barvu dostačujícím rozsahem. Rozezpíváno bylo okamžitě po úvodní písni.

Jemně postavený zážitek mírně kazilo osvětlení. To se u světel opravdu pospávalo, probouzelo a oslavovalo na téma houby? Na koncertě je samozřejmě nejdůležitější samotná hudba a zvuk, vize celé scény má ale také své neméně důležité místo. Světlo ničí tmu a dotváří atmosféru. Umí fungovat perfektně, stejně jako zbytečně packat bezchybný přednes kapely. Zápas kompozice všech melodií s občas doslova do očí bijícím vizuálem byl zbytečný. Kde byl v tu chvíli Ježíš?

Byla to naštěstí jedna z malých chybek, kterých bylo v tuto žižkovskou noc pomálu. V šatnové frontě nejsem schopen mnoha slov, nechtěně naslouchám spokojeným řečem o jedinečných chvílích a intenzivních zážitcích, o spojení hráčů s posluchači, o jednotě, o hluboké duši. Lidé odměňovali hudebníky potleskem, který je svou intenzitou a trváním rovný tleskačce po konci celého koncertu. Tady se tak opakovalo po každé písni. Kladenské břízy prožívají zlatou éru a naživo fungují mistrně, možná ještě lépe pod širým nebem. Ale vše má své ale. Utopená melancholická poetika, jejíž koncerty jsou posluchačovým záchranným člunem. Kam? Do svaté země snad.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY