To si zřejmě uvědomovali i lidé v Moravských Budějovicích a proto návštěvnost byla tak vysoká, jako už dlouho ne. Věra začala rozparáděnou písní z pera Ivana Hlase "Dám si jedno blues" a hned poté došlo na první z klasik, dle slov interpretky "zřejmě první píseň, kterou ode mne znáte“ "Malý dům nad skálou". Koncert začal plynout v poklidném tempu a v jeho průběhu se Martinová přiznala k jednomu faktu. "Nevím, jak vy, ale nenávidím zimu. Hlavně tu, jaká je dnes. Plískanice, náledí. Nejradši bych na podzim zalezla jako medvěd brtník do nory s plným bříškem a zjara se vyklubala. Pěkně hubená" Na tuto notu zapěla pecku "Pod sluneční bránou", ve které obzvlášť vynikl sbor Jamieho Marshalla. Hlas má krásný, pevný, zdrsnělý, ale přízvuk "sesty kšíží se líp" zrovna dobře nevynikal. Naopak jeho kytara byla vynikající . Po baladě "Toulavý džíny" se dostala na pódium i dvojice "hostií"(dle slov hlavní hvězdy večera). Pavlína Jíšová a její dcera Adéla Jonášová nepatří k favoritkám autora článku, ale mile překvapily jednak multiinstrumentálností mladší z nich, druhak velmi příjemným výběrem písní. Jak Žalmanova "Láska je nádech", tak Nohavicova "Žába" velmi příjemně doplnily program koncertu.

Po návratu hlavní interpretky na stage se dostal ke slovu i Jamie Marshall a zapěl "Just enough" a závěr prvního bloku patřil písni "Mý blues". Přestávka tentokrát proběhla na přání pořadatelů z důvodu, aby si lidé taky něco zakoupili u baru, naštěstí byla jen čtvrthodinová a po pauze se začalo pěkně zostra, z kopce. Takzvaným medley, čili fragmenty skladeb, které lidi mají rádi. A tak zazněly postupně "Pláčou tvoje modré oči", "Srdcem jsi zůstal u koní", "Dala jsem lásku řekám" a "Kůň, co vyhrál nejslavnější steeplechase". Verze patrně největšího hitu Martinové "Až na vrcholky hor" už byla kompletní a po ještě jedné prosluněné skladbě "Půlnoční slunce" došlo k tématu doby. Vánocům… Martinová loni vydala vánoční album a z něho vybrala kousky "Modrý sarafán", "Chtíc, aby spal", "Tichá noc" a "Purpura" a mezitím si Marshall přihřál svou vlastní polívčičku s "Halelujah day". Následovalo finále a "Nebe, peklo, ráj". Po kratičké pauze a předání nezbytných květin došlo i na další dvě trvalky "Ó, Pane náš" a "Jak kdy" a definitivní závěr obstaral "Batalion".

Koncert to byl vydařený, Martinové hlas sytý a naléhavý a vůbec je tato žena v obdivuhodné formě i co se půvabu týče. Vytkl bych vlastně v podstatě pouze tři věci. Jednak absenci kláves a bicích v sestavě, namísto bubnů hrál Martin Petrásek, syn manžela Věry Martinové na cajon (čti kachon) a bicí hlavně některým rychlejším skladbám chyběly, stejně jako klávesové plochy, které dodávají skladbám na studiových albech nádech pestrosti. Druhým problémem byly struny Martinové. Nové, ještě neusazené a proto je zpěvačka po každé písni dolaďovala, což postupem času působilo otravně. Třetím ne moc příjemným překvapením byli trošku diváci. Jednak byli celkem dost chladní, ale to je v tomto kraji normální, horší bylo, že začali odcházet už v době, kdy se po prvním přídavku Martinová ještě ukláněla uctivě na podiu a to mi přišlo jako vrchol nevkusu. Ale v předvánoční době prostě chvat a stres vládne….