Prvotní "Voní" a loňský "Hrdina počítačový hry jde do světa" byly je postupným hudebním rozletem Zrní. Do tohoto procesu tvarování a hledání nových rozměrů vlastní tvorby skvěle zapadl "Soundtrack ke konci světa", na kterém tato kladenská parta dospěla a srovnala si své názory. Tyto postupně stoupající tendence měly za následek jedno velké překvapení na zdejší hudební scéně, Honza Průša byl v hlavní recenzi nadšený a udělil vysoké hodnocení v podobě devítky. Tu doplnil odůvodněním: "Kapela zřejmě musela přetékat invencí a nápady a těsně před koncem světa se dostala do skvělé formy. Alespoň tak si jde vysvětlit výsledek. Kromě toho, že deska přináší jednu celistvou a semknutou náladu, povedlo se nahrát i řadu velkých a výrazných hitů." Skupina pěti redaktorů měla sice drobet jiný názor a udělila nejvýše osmičku, výsledné skóre se ale ustálilo na vysokých osmasedmdesáti procentech.

---

Tomáš Bláha - "Prásk, prásk, prásk, země začala se pod nohama třást" (8/10)
Vztah ke kapele: Doufám, že konec světa bude stejně povedený jako soundtrack k němu.

Vždycky se snažím svoje články orámovat nějakým kontextem, který by z toho seskupení vět udělal něco víc než hospodský názor. Neříkám, že se to pokaždé povede, ale myslím, že onen kontext je právě ta hodnota, která samotný text přežije. K Zrní jsem se ale dostal až s jejich poslední deskou "Soundtrack ke konci světa" a popravdě - nechal jsem se svézt až na té euforické vlně, co se kolem nich vynořila. Nijak tuhle scénu nesleduju, navíc mi jejich název přesně zapadal do té agro sedánky, které je v české pop music požehnaně. Ovšem nepamatuju si, kdy naposled mi česká deska, v českém revíru, zněla tak exoticky. Což je trochu paradox, protože se Zrní nezřídka opírají o fragmenty lidové hudby. Jenže toto jsou právě momenty z kategorie nejlepší - na "Soundtracku ke konci světa" probouzejí formu dětinské naivity o fungování světa, ale zároveň se tváří zcela dospěle. Ve skladbě "Pozitivní" jen těžko nemůžu neslyšet islandské Sigur Rós ve své lepší formě (kdepa jí je konec), Zrní přesto fungují se svým jedinečným, osobitým zvukem, který zní naprosto svěže a co víc - je plný výborných nápadů. P.S.: Slovy jedné z písní: "Je mi líto všech lidí, kteří si tuhle desku nechají uniknout kvůli tomu, že jim kdysi na mail přišly dva vzkazy od manažera kapely, nebo že když slyšej housle, spojí si to s rančem."

Adam Hencze - Vrchol poetiky hlubokých hvozdů (8/10)
Vztah ke kapele: Vězněm od "Voní".

Mám v povědomí málo desek s unikátními skladbami, co mají každá jedinečný význam v rámci díla jako celku, o to větší radost z "Konce světa" mám, v těchto kolejích se spolehlivě drží od začátku do konce. "Hrdina", kterému kvality neupírám a který je jedním z mých nejintimnějších výtvorů, svou koncepcí o zrnitou poetiku trochu přišel. Ta je na "Soundtracku" v černých lesech obývaných mravenci mnohem výraznější, stejně jako zemitá vůně lidovosti, která se dochovala, takže pes skáče a sere na outfit, hýkal žere lidi a pozor na rudý vřes. Zároveň jsou čtyři Honzové a jeden Ondřej s novým albem posluchačům trochu blíž a oslovují dav zase o něco širší. Zvukově je nové Zrní zajímavější, experimentálnější a nástrojově pořád stejně svoje, i když by se přirovnání najít mohla. Divoké břízy, uzrálé vinné hrozny z uhelného Kladna si svůj vlastní jazyk našly už na "Voní", "Hrdina" si své útrapy prožil a poslouchá se o něm působivě, "Soundtrack" sám o sobě není žalozpěvem, je hymnem, manifestem poetiky plným gradace, popěvků ala Jónsi a mixem nejoriginálnějších nápadů české hudební scény minulého roku.

Jaroslav Hrách - Bude špatné počasí... (8/10)
Vztah ke kapele: Na předešlé desce mě zaujalo jen pár skladeb.

Není mnoho českých alternativních rockově-folkových kapel, které by mohly být hrdé na svůj zvuk a specifický projev. Zrní to trvalo tři alba, než se do této fáze dostalo. Po předešlé desce "Hrdina počítačový hry jde do světa" si všímám velkých rozdílů. Především mě nová deska baví od začátku do konce. Kratší stopáž tomu pomohla, na novince nejsou žádné zbytečné vycpávky a každá skladba má své místo. Tempo desky je, jak už sám název říká, pozvolné, nese se v melancholické náladě. Na nepříliš typický hlas hlavního zpěváka Jana Ungera je potřeba si zvyknout. Minimalistickou hudbu přikrášluje pestrá škála hudebních nástrojů. Obzvlášť povedené skladby jsou ty, které decentně gradují. Kupříkladu "Pozitivní" s naprosto skvělým závěrem či sentimentální "Líto", ze které mi začíná být také všech a všeho líto. "Hýkal" mě prvně zarazil svým zajímavě rozloženým, skoro až pohádkovým textem, ale zároveň také dostal. V některých okamžicích se nemohu ubránit podobě s brněnskými Květy. Zrní a jejich nová deska sice není pro všechny, ale rozhodně stojí za poslech.

Lukáš Boček - Křehká apokalypsa (8/10)
Vztah ke skupině: Dosud žádný, odteď kladný.

Kolik melancholických kytarovek znáte? Zřejmě mraky. Kolik českých kapel hraje smutňoučké vybrnkávané balady? Všechny. Kolik skupin však dokáže obojí, přidat něco navíc a nenudit? Zrní! Bez mučení se přiznám, že "Soundtrack ke konci světa" je mou první zkušeností s tímto uskupením, ale o to víc si jejich nejnovější desku užívám. Hned úvodní "Rychta" ukazuje, jakým směrem by se mělo ubírat více formací, aby je ještě někdo měl chuť poslouchat. Český kytarový folklor totiž běžně svým šedivým stejnokrojem k uzoufání nudí. Ne však Zrní. Ať už je to letmý dotek elektroniky, kouzelné housle nebo (většinou) smysluplné texty, podkres pro hudebně apokalyptickou atmosférou klubů má šanci oslovit široké spektrum posluchačů. A když už byla řeč o folklóru - možná není tak úplně mimo říct, že některé kousky budou s podobným úspěchem dojímat jak v zakouřeném music baru, tak i u táboráku. Odhalené svědomí tvůrců povětšinou křehkých písniček je velkou výzvou pro ostatní partičky, které stále hledají páky pro odlišení se. Drobenka z Kladna už si to své ono našla a je radost být toho svědkem.

Ondřej Hricko - Zajímavé setkání třetího druhu (7/10)
Vztah ke kapele: Krystalicky netknutý.

Kladenští Zrní byli pro mě doposud velkou neznámou a zkušeností s jejich tvorbou bylo opravdu pomálu, lépe řečeno žádná. O to víc mě novinka překvapila. Co mě zaujalo na celé desce úplně nejvíc, je hra s atmosférou, která vytváří melancholický opar vznášející se kolem každé skladby na albu. Líbilo se mi, jak jsem se postupně tím oparem prokousával a prodíral a postupně objevoval nová a nová zákoutí, která potěšila mé hudební srdce. Oproti pochvale, kterou udělil v recenzi kolega Honza Průša, mě malinko rušil zpěv Jana Ungera. Jestli se posunul oproti minulým deskám dále, nevím, ale na aktuálním "Soundracku ke konci světa" mě moc nenadchnul, a i když dokázal svým vokálem dokreslit onu atmosféru jakožto další řadový instrument, nedokázal strhnout a být tím tahounem kapely, co bych od zpěváka tohoto žánru čekal. Nejkrásnějšími perlami alba je duet s Karolínou Kamberskou "Dva" i výborná pohádková "Hýkal". Oproti tomu "Líto" mi přijde příliš patetická a beru ji jako malou nevýznamnou slabinu nahrávky.

---

Album: Zrní - Soundtrack ke konci světa
Průměrné hodnocení: 7,8/10
Celkový čas: 42:56
Skladby: Rychta, Dva, Hýkal, Noční jízda, Tmou, Líto, Pokraj, Pozitivní, Nízko letí ptáci, Musí to být