Před lety, když Krucipüsk vydali své, dle mého, zásadní album "Druide!", jsem je nesmírně obdivoval a považoval za krále tuzemské tvrdě-rockové scény. Kapela posléze vydala neustále odkládané album "Ahoj", se kterým zavítala koncertně i k nám do západních Čech, respektive do kulturáku v Nejdku u Karlových Varů. Tehdy jsem, velmi natěšen, zhlédnul jeden z nejhorších koncertů, které jsem měl možnost kdy vidět. O tom, že kapela tehdy nebyla příliš ve formě, svědčilo i nepříliš povedené zmiňované album "Ahoj". Poloprázdný sál, který jako jeden celek trpěl při skoro až hororových prezentacích nových skladeb, dostával "na oplátku" salvu nadávek od notně naštvaného frontmana, včetně přirovnání k ruským sv*ním. Od té doby jsem na Krucipüsk trochu zanevřel. Můj názor nespasila ani další nahrávka "Amen", která svou kvalitou byla pouze důstojným následovníkem "Ahoj". Naposledy vydaný sólový počin Tomáše Hajíčka jsem už možná neprofesionálně ignoroval. Nedávno vyslaný singl "Rodinnej diktát" však dokázal vzbudit můj zájem, do té doby uložený v hluboké, několikaleté hibernaci. Otazníky nad novým albem tak poskakují velmi intenzivně.

První skladba alba a hned rychlé zchlazení hlavy plné naděje. Hajíček asi nadobro zabalil roli zpěváka-buřiče a zvolil roli děduly-vypravěče. Skladba opět bez dynamiky, energie a nápadu. Text za moc, bohužel, také nestojí. Refrén typu "Ryby, ryby, ryby, ryby, ryby, raky, raky, raky, raky, raky" mě vážně už moc nebere a čekal bych přece jen něco víc (a to i přes to, že to je cílená forma recese). Ke všemu mi skladba připomíná prakticky celý tracklist "Amen". Bluesový výlet v "Baladě o krásném stewardovi" je úplně mimo, jiným rockovým formacím většinou bluesové zpestření svědčí, tohle je ale důkazem, že výjimka potvrzuje pravidlo. Kromě tohoto mírně postiženého bluesového výletu má celá deska podivný funky nádech, který totálně irituje a ruší. Nechápu, kde ho vzali a proč, ale jisté je, že kapele tento zvuk nesvědčí. Hajíčkův mečivý/hlomozící vokál si také užijete v další slabině "Rodinnýho diktátu" ve skladbě "D+Harmonic". V případě "Hitu" už pánové asi vážně nevěděli, co s roupy, protože je to skutečně děs a bída. Logiku tady opravdu nehledejte. Chápu, že to má být výsměch hitmakerům, ale kvalita zpracování vážně není zrovna ideální a ani vtipná.

Abych jen nehanil snažení legendárních Severočechů, musím uznat, že kromě titulní skladby se tu našly i výrazné, povedené kusy, které dávají vzpomenout na nejlepší léta skupiny. Jeden z nich dokonce v textu i na "Druide!" odkazuje, viz "Rákoska". Povedená je i v pořadí druhá skladba "Líbám rety tvý", která představuje úroveň, kterou bych si přál na celé nahrávce. Jenže ať se snažím, jak chci, více silných kusů nevidím ani neslyším. Závěr pouze obstarává fádní "Zázrak" (když si vzpomenu na závěrečnou palbu "Rock'n'roll to není prdel!" v "Druide!", je mi trochu smutno) obohacený o ženský element.

Asi je načase na staré dobré časy zapomenout a brát Krucipüsk jako novou kapelu vydávající slušná rocková alba, která sice neoslní, ale ani neurazí. Čekat zázrak je už asi utopická naděje, ale svůj zářez v naší hudební historii si vydobyli, tak proč je nenechat dělat, co je baví. Jen ta očekávání už je nutné usměrňovat. Je čas zapomenout na divokého Kelta Strejdu Tomáše a definitivně přijmout ještědského Krakonoše Tomáše Hajíčka.

"Rodinnej diktát" není, i přes mou strohou a útočnou recenzi, vyloženě špatná deska, ale postrádá jiskru a sílu dřívějších nahrávek, která Krucipüsky vždy zdobila. Namísto toho tu máme mudrování jejich frontmana za zvuku funk rocku, dobře, občas lízlého i něčím ostřejším. Kvalitativně bych novinku zařadil někam mezi mizernou "Ahoj" a průměrnou "Amen". Pokud máte obě dvě desky pocitově na vyšší úrovni nežli já, přidejte si k mému hodnocení klidně jeden i dva body.