"Atentát na kulturu" je po legendárním "Žofíně" další archivní koncertní nahrávkou Visacího zámku. Představuje kapelu ve dvou rozdílných předrevolučních podobách. Jednak z raného (ještě předžofínského) období z koncertů roku 1983 (Strahovská Sedmička 22.2.1983 a Chmelnice 11.3.1983), následně (a to už jsme v době po Žofíně) nahrávku z posledního dubnového dne roku 1988 z Juldy Fuldy.

Celý komplet má nezanedbatelnou archivní a sběratelskou roli i hodnotu, k poslechu však příliš není. Zatímco "Žofín" byl jedním z nejkultovnějších demáčů, na nějž řada lidí vzpomínala, vytvořila si k němu vztah a vznik CD podoby se přímo nabízel, "Atentát na kulturu" bez dávné zainteresovanosti jen dokládá řadu dnes už samozřejmých věcí. Třeba to, že punkové demáče z 80. let minulého století mají fakt otřesný zvuk a ani po masteringu je skoro nelze poslouchat. Ostatně i Jan Haubert to komentuje slovy: "Zvuk je věru nenapodobitelný a naše tehdejší drzost obdivuhodná."

Pokud si ale přece jen dáte práci s poslechem (a bude to bolet), můžete s vášní archeologa objevovat (a užívat si) nejednu zajímavost. Uvědomit si souvislosti. A tak zjistíte, jak se jednotlivé skladby vyvíjely (textově i hudebně), než došlo na jejich současnou podobu. Hezkým příkladem jsou třeba "Dopravní značky" s přímočařejším textem. Také zaznamenáte písničky, co skončily poprávu v propadlišti dějin (třeba Roadhouse Blues "Vitana"), anebo si uvědomíte, že do roku 1988 připravili Visáči materiál, z něhož hojně čerpali pro svá první tři řadová alba.

Více toho ale od této dvojdesky nečekejte. Jen pohled na to, jak v Československu vznikal punk a jak už se to dneska nedá poslouchat. Ostatně - kdysi mi vyprávěl kapelník skupiny Paprsek Pavel Klíma, že ty live nahrávky, které Michal Pixa vozil v 80. letech domů do Suchdola, nebyly k poslechu už tehdy.