Pokud jde o kalifornské Deftones, tak ti si už dvanáct let hrají, na rozdíl od svých někdejších nu-metalových bratrů ve zbrani, vlastní ligu. Počínaje opusem magnum "White Pony" si vytvořili svůj vlastní unikátní zvuk a prakticky i svůj vlastní rockový subžánr a každá jejich nahrávka byla napjatě očekávaná jak u kritiky, tak u široké posluchačské veřejnosti.

Parta kolem China Morena nikdy nebyla tak prvoplánovitě skákavá, agresivní a vulgární jako kolegové Korn nebo Limp Bizkit, šli si svou vlastní cestou jedinečného progresivního metalu s nenapodobitelným know how a atmosférou.

Tohle vše platí i o aktuální nahrávce "Koi No Yokan", ale přece jen už se zde v jisté míře setkáme s repetetivností poznávacích znaků, která dříve nebo později dostihne každou velkou kapelu s řadou desek na svém kontě.

Novinka pokračuje přesně tam, kde skončila minulá, velmi povedená fošna "Diamond Eyes", a to především po stránce zvukové i celkové atmosféry a feelingu. Carpenterovy osmistrunné kytary mají podobně jako na minulé placce hrubozrnný zvuk jak masivní motorová pila a kapela snad nikdy nezněla tak hutně.

To je nejlépe slyšet ve svižné úvodní jízdě "Swerve City" nebo pilotním singlu "Leathers". Právě ten je jednoznačně nejlepším kouskem desky a navnadil očekávání fanoušků na další hudební milník. Z tohoto pohledu je ale výsledný zbytek desky mírným zklamáním.

Po několika posleších (a bude jich potřeba mnohem více než dříve) sice vyplavou na povrch kvality i dalších kousků tracklistu, přesto mi to ale už tentokrát přijde spíš než plánovaná rafinovanost hudebního sdělení ala deska "Saturday Night Wrist" jako jednoduchý fakt, že tentokrát se už prostě neurodilo až tolik silných nápadů. Žádná kapela se na kreativním vrcholu neudrží věčně a platí to samozřejmě i o Deftones.

Většina skladeb je tvrdšího ražení a znatelně mi tu chybí nějaké klasické hymny jako "Minerva" či "Change (In The House Of Flies)" nebo elektronické experimenty, případně něco tak vyloženě křehkého a krásného jako "Sextape" z předchozího počinu.

"Koi No Yokan" zní až příliš jednolitě na takové kreativní samorosty jako Deftones a, i když po formální stránce je vše naprosto v pořádku a konkurence se ani na novinku většinou nechytá, v rámci vlastní diskografie kapely už jde o chudšího příbuzného někdejších diamantů a spolu s neotesaným debutem "Adrenaline" nejspíš i o nejslabší nahrávku kapely.

Těch skutečně silných písní je tam prostě na laťku, kterou si sami nastavili, až moc málo. A i vzhledem k této laťce a dlouholetému obdivu k této pětici tentokrát zvolím o něco přísnější hodnocení než v případě kapel, na které nejsou kladeny tak vysoké umělecké nároky.