Eiffel 65 jsou jednou z mnoha diskotékových senzací druhé poloviny devadesátých let. Jejich tvorba se nese na vlně počítačem řízených zvukových vychytávek a je určena především diskotékovému publiku. Vzhledem k tomu, co nám toto trio nabízí na aktuálním albu "Contact!", je však nad slunce jasné, že svého hudebního vrcholu dosáhli pánové již při svém debutu s deskou "Europop", která s velikou slávou vyšla již před dvěma lety.

Aktuální album "Contact!" však nelze jen tak jednoduše zkritizovat a vyhodit. Kolekce obsahuje sedmnáct písní, z nichž polovina zcela jistě pobaví a není přitom nutno brát ohled na názor náročného publika. Už úvodní skladba "Lucky In My Life" je celkem povedená dancefloorová záležitost, jíž jsem si velmi oblíbil hned po prvním poslechu. Podobný pocit ve mně vyvolává také dvojka - píseň "New Life" a řada dalších, více či méně odlišných songů. S přibývajícím časem se ale do skladeb začíná vkrádat monotónní nuda. Všechny nahrávky se přitom nesou v podobném duchu - stejný rytmus, podobné zvuky a pro pěvecké party věčně využívaný autotune, jehož modulační křivky začnou po chvíli docela unavovat.

Asi nemá smysl řešit všechny klady i zápory alba "Contact!", ale lehká změna stylu by skupině Eiffel 65 docela prospěla. Nahrávky z nové desky nejsou rozhodně špatné, přesto se nemohu zbavit dojmu, že jim snaha o přílišný zvukový efekt výrazně ubírá. Už jednou zmiňované zvukové modulace dávno nejsou módní, takže by si je čistě módní kapela mohla odpustit a zaměřit se jiným směrem. Dokonce i masteringové zpracování je nápadně podobné tomu z roku 1999, některé skladby trpí právě proto, že v nich producent přehnaně lpí na zachování původního receptu.

Zajímavý zvuk však nemůže věčně slavit úspěch a také množství písní, které se za poslední dva roky podařilo kapele nastřádat, trpí jedním zásadním problémem - nedostatečnou selekcí. Sedmnáct nahrávek je přehnaně mnoho a některé z nich na album asi vůbec nepatří. Ne snad kvůli své kvalitě, ale kvůli rozdílnému pojetí původního nápadu, který pak v obalu klasického eiffelovského soundu působí poněkud znásilněně. Tak snad zase někdy příště.