Další z našlapaných večerů moderního metalu zažila ve středu prověřená vídeňská hala Gasometer a to jen den před tím, než se v jiném vídeňském klubu Arena představilo další nabité metalcorové turné v čele s August Burns Red. Toto srovnání je dost příznačné, protože zatímco ve čtvrtek rámusily v rakouské metropoli jedny z nejžhavějších mladých hvězd daného žánru, o den dříve vyučovali jejich o dekádu starší kantoři.

Ti si vzali na toto tour na rozkoukání v roli supportu mladé texaské hochy z Upon A Burning Body, kterří celou vyprodanou show o půl osmé odstartovali. Předvedli se poměrně sympatickým žánrovým výkonem a hudebním projevem ve stylu takových As Blood Runs Black, nejvíce ovšem zaujala jejich nerdovsko-hipsterská image se slušňáckými vestami a celkovým premiantským outfitem. Na kapele je také zajímavé, že jejich skladby nesou názvy podle filmových počinů režiséra Roberta Rodrigueze.

Do té doby poloprázdný sál se pak ale v mžiku naprosto zaplnil na kapacitu ještě o něco větší, než při setu hlavní hvězdy večera. Německá žánrová klasika Caliban hrající ve Vídni? Tak tam stejně jako v případě jejich kolegů Heaven Shall Burn není o čem. Maximálně domácí prostředí, oddanost publika, proslovy frontmana Andrease Dörnera v rodné mateřštině. Největší wall of death, největší circle pity, nejžhavější atmosféra v publiku ze všech vystupujících. I když se na tomto turné stále propagujícím poslední řadovku "I Am Nemesis" plnili pouze roli zvláštního hosta, pro velkou řadu přítomných Rakušanů byli právě oni hlavním programem celé akce.

Na zkušené křesťany As I Lay Dying jsem byl hodně zvědavý vzhledem k nové desce a taky ne úplně přesvědčivým výkonům z posledních let, alespoň pokud se jednalo o mnou zhlédnuté koncerty ve Vídni (2010) a Bratislavě (2011). Kapela sice docela překvapivě zahrála jen dva kousky ze žhavé novinky "Awakened" v podobě prvních dvou položek jejího tracklistu, ale zbylý obsah koncertního programu byl až na absentující hitovku "Parallels" tím nejlepším best of, jaké si jen dovedete představit. Vše pak diktovala ikonická postava zpěváka Tima Lambesise, který úctyhodnou muskulaturou při své výšce připomínal populární plastové figurky akčních a comicsových hrdinů s nadhodnocenými fyzickými proporcemi. Výborná show.

Stále populárnější americké metalisty Trivium jsme měli možnost vidět poměrně nedávno, a to v půli června v brněnské Melodce. Tehdejší komorní prostřední natřískaného malého klubu bylo tentokrát nahrazeno neméně natřískanou velkou halou a Trivium jen potvrdili, že jsou skvělou kapelou jak na malá pódia, tak do arén a na festivaly. V porovnání s brněnskou show jsme tu měli navíc obrovskou plachtu s motivem posledního alba "In Waves" a stejně tak několik velkých stříbrných rekvizit na pódiu v podobě stylizovaného písmene T z loga kapely.

Co se nezměnilo byla maximální profesionalita, bezchybné muzikantské výkony a nekonečná energie. Opravdu, už jsem za svůj život viděl desítky světových metalových hvězd, ale Trivium svou sehraností a přesností patří mezi ty největší virtuózy. Přitom nejde o nějaké muzikantské předvádění se, podstatou jejich úspěchu jsou především skvěle napsané písničky s výraznou melodikou, které osloví jak metalcorovou omladinu, tak odrostlé thrash metalové a heavy metalové fanoušky. K tomu vezměme skvělý setlist plus pozitivní náladu v celém sále a máme tu show, které nelze nic vytknout.

To v podstatě platí o všech vystupujících, ne tak už tradičně o nazvučení celé akce. To jako vždy na tomto místě připomínalo spíše nepovedenou festivalovou zvukovou kulisu s agresivními kopáky a výraznými spodky a naopak utopenými kytarami. Samotná sestava kapel vzbuzovala velká očekávání a až na zvukovou stránku taky byla naplněna. Letitý žánroví nestoři ještě rozhodně nepatří do starého železa a mladé kapely se od nich mají stále co učit.