Jaromír Nohavica byl v květnu 2012 prvním umělcem, který vystupoval v novém (a krásném) koncertním prostoru z bývalého plynojemu v Dolní oblasti Vítkovice. Po půl roce se do Gongu (který mezitím posloužil jako jedna ze scén festivalu Colours i pro koncerty vážné hudby) vrátil na sérii koncertů ve dnech 12. až 15. listopadu a opět se spojil s Janáčkovou filharmonií vedenou Marko Ivanovićem.

Námi navštívený večer byl věnován ostravské Fakultní nemocnici, jež letos slaví sté výročí založení. To se v setlistu projevilo například blokem několika skladeb s nemocniční tematikou a paradoxně to byly jedny z písniček, které patří k té legračnější (smích skrze slzy…) a tzv. pokleslejší části Nohavicovy tvorby. Tyto lehčí písně vyvažovaly převládající vážný tón večera daný přítomností filharmoniků.

Diváci si jistě už od začátku večera uvědomovali, že zažívají něco výjimečného. Spojení industriálního prostoru (mimochodem, stěna za orchestrem je prosklená a skýtá pohled na vítkovické věže a konstrukce), účinkujících a techniky bylo dokonalé. Skvělý zvuk a osvětlení byly dobrým základem pro divácký a posluchačský zážitek. A tak jako život sám je někdy smutný a někdy veselý, byl i Nohavicův koncert rozprostřen od pocitů hloubavých po pocity šaškovské.

Orchestr pomohl vnímat známé skladby jinak, v novém rozměru. Ne vždy to bylo úplně dokonalé a několikrát ta synergie mezi bardem a mnohohlavým tělesem tak úplně nenastala, ale byly i fantastické momenty, kdy bylo toto spojení neskutečně silné. Nejlepšími písněmi večera, kdy právě přítomnost filharmonie perfektně dobarvila emocionální náboj skladby, byly "Peklo a ráj" (orchestr dramaticky zatížil Jarkovo alkoholické drama), "Ještě mi scházíš" a "Darmoděj", jejíž ústřední motiv je jako psaný pro smyčce.

Nohavica chytře vystavěl dramaturgii večera - občas nechal orchestr i diváka odpočinout a přizval si na pódium akordeonistu Roberta Kuśmierskeho. To dodávalo vystoupení přitažlivý kontrast, kdy se posluchač duchem mohl přenést z vyšších sfér až do hospody čtvrté cenové. Ale takové jsou i Nohavicovy skladby - jednou se vás až do morku kostí dotkne písněmi o "velké vodě" nebo o "slovech vrytých do žuly", aby to všechno shodil písničkou o "nakyselo zavařených chobotech mamutů v Bělském lese". Tak to totiž chodí "u nás na severu".