Kdyby nebylo Leonarda Cohena, asi by nebylo Nicka Cavea i dalšího zástupu podobných zpěváků. Cohen byl příklad hodný k následování. A tento bouřlivák, rozmanitý hudebník vydávající první desku v Kristových letech, autor božské "Suzanne" i řady dalších hitů, zpěvák s nezaměnitelně hlubokým barytonem, geniální textař, básník, šokující romanopisec, po několik let budhistický mnich, montrealský Žid, vášnivý milovník ženských těl, egoista upřednostňující především sebe, muž stavějící tvorbu nad lásku, člověk celý život opouštějící své nejbližší, natočil po čtyřicetiletém životu v umění nové album plné klidných, vkusných a syntezátorových "cajdáků".

Přitom na teď už předposledním albu "Future" z dvaadevadesátého ve stejnojmenné apokalyptické vizi hořce zpívala dnes sedmašedesátiletá legenda o cracku, análním sexu a budoucnosti rovnající se vraždě. Bylo tak veselé jako pohled do nejčernější tmy a americký režisér Oliver Stone měl rázem podstatnou hudební část filmu "Takoví normální zabijáci". Ale pobyt v budhistickém klášteru musel Cohena dost změnit a změna se promítla i do už absolutně neočekávané novinky. Devět let je v hudebním světě přece jen téměř věčnost. Z novinky vyzařuje vyrovnanost, shovívavý úsměv, láskyplnost, klid. Těžko se z ní něco vyzdvihuje, nic tady dravě nečeří hladinu. Cohen už dávno nemá mohutný hlas a spíš jen šeptá. Nejvíc zde září diamant "Here It Is". Je nejemotivnější, smutnou skladbou s krásným refrénem: "May everyone live / and may everyone die / hello my love / and my love goodbye." Dobrá je úvodní "In My Secret Life" a vymyká se i soulová "Boogie Street". Jinak díky jednoduchosti, střídmosti a křehkosti tady všechno trochu splývá v jednu píseň, i když krásnou.

U "Ten New Songs" vidím několik paralel s deskou "Death Of Ladies' Man" ze sedmasedmdesátého. První je silný vliv někoho cizího na výslednou podobu. Tady je to producentka Sharon Robinson, tam to byl Phil Spector. Sharon se podílela i na textech, zpívá s Leonardem ve všech písních a aranžmá, programování a další věci jsou čistě její. Říkáte si, jestli je to vlastně nový Cohen nebo sólová Robinson. S tím souvisí i druhá paralela, že jsou to pocitově nejméně cohenovské věci ze všech desek, alespoň podle toho, jak ho vidím já. Cohenův je na novince jen hlas a slova. A poslední, třetí souvislost - nelíbí se mi to úplně. "Ten New Songs" je minerálkou bez bublinek. Chybí jí síla a větší pestrost. Postrádám u ní živé nástroje a hosty. Nejsou zde až na výjimky jiné zvuky než umělé. Boří to jen střídmá kytara Boba Metzgera v "In My Secret Life" a smyčcové aranžmá Davida Campbella v "Thousands Kisses Deep". Nezbytný atribut v podobě doprovodných ženských vokálů se změnil z doprovodů až v skoroduety.

Ale musím říct, že žádné z Cohenových alb se mi nelíbilo napoprvé. Dostal jsem se k němu přes "best of" a pokračoval dál. Zmateně a zpřeházeně jsem objevoval jeho hudební období i jeho samotného. Vyděsil mě temný, dřevní folk "Songs Of Love And Hate", ale přišel jsem mu na chuť. Následující, také ještě folkovější, "New Skin For Old Ceremony" dodnes vede můj žebříček jeho desek. Kdo dnes ví, že žena v legendární písni "Chelsea Hotel" je královna chraplavého hlasu, předčasně odešlá Janis Joplin. "We are ugly but we have a music," zpíval o ní i sobě Cohen tehdy. Myslel jsem, že ho znám, ale spletl jsem se. Ochutnal jsem osmdesátá léta a vystrašila mě umělost a kašírovanost stále propracovanějších aranžmá. Až horečka a rekonvalescence mi umožnila vstřebat "I'm Your Man" s hity jako "Everybody Knows" nebo "First We Take The Manhattan". S "Various Positions" to bylo podobné. Ani "Recent Songs" s nádhernými houslemi Raffiho Hakopiana jsem nevzal na milost napoprvé. U hodně synťákové "Future" mám rád polovinu písniček a zbytek spíš přeskakuju. Ale textově je stejně výborná jako ostatní výtvory. Nejhůř v hodnocení je na tom "Death Of Ladies' Man", výsledek Cohenovy spolupráce s mistrem zvukových stěn, producentem Philem Spectorem. A nic na tom nezmění ani doprovodné vokály Boba Dylana nebo dokonce Alana Ginsberga.

Nechtěl jsem jeho další desku, obešel bych se bez přírůstku do mého vysokého komínku Cohenových alb. Bál jsem se, jaká bude. Kdyby totiž "Ten New Songs" natočil někdo jiný, asi bych si ji tolikrát neposlechl. A asi by také tolik nebodovala v recenzích. Je mi líto, že to říkám. Deska je to určitě dobrá, jen jsem byl u něj vždycky zvyklý na laťku nastavenou až těsně u stropu. A buď laťka nebo strop je tady níž. Ale ta osmička v hodnocení je asi na místě.