Pokud byly první dvě nahrávky O5 & Radeček sledovaným zbožím, další desky vycházely spíš v tichosti a namísto zástupu fanynek začali hrát úzkému kruhu nejvěrnějších fandů. Sympatické určitě je, že se nenechali odradit ústupem ze slávy a nahrávají pravidelně nová alba. To aktuální, v pořadí páté, pojmenovali trochu zvláštně "Pozdrav z Opičích hor", ale určitý vtip to docela má.

Co od novinky čekat? Do jisté míry se nedá očekávat nějaký výrazný hit typu "Praha" a velkolepý návrat do mainstreamu, ale zřejmě je pravděpodobnější komornější poprocková deska se soft kytarami a uhlazenou produkcí. To ovšem neznamená něco hanlivého, ne každá kytarovka musí znít dirty jako Airfare nebo Sunshine. Vždyť i Británie má své Keane nebo USA The Fray. A k právě prvním zmíněným bych hudebně novinku asi přiřadil. Celkově se deska nese v hodně smířlivém, opatrném tónu "jen abychom příliš nezvířili vody", což jejich fanouškům bude dozajista lahodit, horší to ale bude se získáváním těch nových. Éra polosladkých písniček se váže na dobu starou přinejmenším deset let. Kupříkladu mě udivil pomalý, přízemní úvod desky, který obstarává skladba "Sedí u piana". Jak jsem ale později zjistil, v rámci alba jde vlastně o standard, moc rychlejších a napínavějších skladeb tu k nalezení není.

Největší radio hitem je asi druhá "Dokud vítr fouká", která má dobře zapamatovatelný, melodický refrén a neomrzí ani po několika posleších. To se ovšem nedá říct o minimálně polovině nahrávky, která trestuhodně splývá, a oddělit od sebe jednotlivé skladby dokáže až pozorný, vícenásobný poslech. Nejpřísnější kritiku si ovšem zaslouží texty, které jsou ve většině případů nicneříkající, nudné a posluchači nic smysluplného nenabídnou. Připadá mi, že se muzikanti v některých případech skrývají za abstraktní fráze, které mají schovat nulové textové nápady. Třeba "Sova" hraničí až s dětským popěvkem: "Sova v dálce krouží a zahouká, zahouká, úúú, úúú, zpět přes velkou louži se vrátí k nám, vrátí k nám, úúú, úúú, lidi jsou jak ptáci, odlítaj, odlítaj, úúú, úúú, pak se zpátky vrací, nic neříkaj, nic neříkaj".

Ani singlová "Ripápá" nijak neoslňuje, a porovnám-li ji se singly z předchozích desek, dosti strádá. Po dvaceti letech hraní bych očekával větší nasazení a trochu originality, která chybí nejen singlu, ale celé desce. Radečkové mi na nové desce přijdou, jako by trpěli syndromem vyhoření. Snaha je sice znát, sem tam se naskýtá pocit čehosi zajímavého, ale ve výsledku se vlastně nic neděje. Album působí jako starší automobil, který se v zimě snaží nastartovat, ale jakmile se jeví známky nahození motoru, chcípne.