První koncertní večer letošního festivalu Stimul patřil folkově laděným tónům, tedy kytarovým krajinkám. Američtí Shearwater každopádně při své české premiéře nebyli jen polétavými snílky, ale svůj zvuk chvílemi pořádně zahustili. Jejich písničky uchvacovaly vnitřní dynamikou.
© tadpoleaudio.com Večírek před ještě poloprázdným sálem načala českobudějovická písničkářka, která si říká
Odeur de Violettes. Po úvodních tónech vyskočily obavy, zda nepůjde o unylou variaci na devadesátkové
naštvané holky a zda se zpěv nebude pohybovat celou dobu v manýře emotivně protahovaných hláááásek. Stačily dvě tři písničky a vše se v dobré obrátilo, ačkoli osobně bych si dal více melodií a méně
breku. Tahle holka má každopádně co říct, jen škoda, že jejím textům není naživo skoro vůbec rozumět. Z její aktuální desky, kterou si můžete za libovolnou částku stáhnout
zde, lze zjistit více.
Sama s kytarou vystoupila
Jesca Hoop, která přitom na svém aktuálním albu "The House That Jack Built" hodně aranžérsky kouzlí a hraje si s žánry - alespoň více vynikla její schopnost napsat písničku a hlavně ji dokonale podat. Ozdůbky nakonec dodala vlastním hlasem a její set gradoval až k závěrečné dvojici skladeb, titulní "The House That Jack Built" a nádherné "Hunting My Dress", kdy atmosféru v sále rušili už jen ti největší kecálci, zbytek měla Jesca ve své moci.
© last.fm Diplomovaný ornitolog Jonathan Meiburg nastoupil na pódium s obměněnou a omlazenou koncertní sestavou, v níž bohužel za bicími chyběl
nepřehlédnutelný šaman Thor Harris, který si momentálně plní povinnosti k jiné kapele s opeřencem v názvu, ke
Swans. Upravená squadra se však na výsledku nijak nepodepsala, na turné je s přestávkami od letošního jara, navíc jí prospělo přidání druhého kytaristy, respektive multiinstrumentalisty. V hlučnějších pasážích, kterými nešetřili, se přidaná vrstva či zdvojené bicí hodily.
© last.fm Shearwater se svojí melodikou a zvukem už dávno vymezili vůči dřívějšímu označení
noví Talk Talk, ale jednu věc mají s pozdní tvorbou téhle už takřka mýtické britské formace společnou - lásku k dynamice. Nemám tím na mysli jenom klišoidní střídání hlučných a tichých pasáží nebo prostou gradaci, ale daleko rafinovanější způsoby, kdy skladby doslova dýchají se zpěvákem. Meiburgův mimořádně elastický hlas tak během jedné fáze zcela změní emoci a kapela jde plynule s ním nebo klidně do kontrastu. Naživo to byla slast, kterou jen mírně kalil fakt, že se v menším prostoru občas ztrácel vokál, hlavně zpočátku.
© last.fm Veškeré rozbory by však neměly zakrýt fakt, že Lucerna slyšela hlavně kolekci hitovek, respektive tak celý koncert působil. Prvním zástupcem byla pecka "Animal Life" z letošní desky "Animal Joy", kterou dokonale charakterizuje amatérský ornitologický výraz
vzletná. A další podobné následovaly, bez mezipřistání. Patřím spíše mezi příznivce jejich starších a pomalejších desek, ale naživo si neumím vybrat, jestli mě víc bavila spíše temnější valivá "Dread Sovereign“ nebo rozjetá "You As You Were", baladická "Rooks" nebo drásavá "Immaculate". Dokonce došlo i na krátký komentář k velkému americkému volebnímu dni, tedy kytarovou verzi "The Star-Spangled Banner". Závěr přídavku zakončil cover "These Days" od
R.E.M., při níž byli kolem samí
shiny happy people.
Nebyl to nakonec zdaleka tak zasněný večer, jak by se možná dalo čekat, ostatně na aktuální desce se
Shearwater chlubí hlavně rockovým peřím. Jestliže však chtěl Stimul ukázat, že emotivní kytarový rock nemusí končit u vyprázdněných stadiónových popěvků, pak sáhl po jedné z nejlepších kapel současnosti, která shodou okolností dělala předskokana na turné
Coldplay. K nim však tihle vzácní opeřenci podle mě stejně nepatří, mohli by totiž zparchantět... jako holubi.