Blood Red Shoes mají pouze dva členy: Lauru-Mary Carter a tebe, Stevene. To mi přijde jako netradiční sestavu pro rockovou kapelu. Jak vám to spolu jde?

Steven Ansell: Já ti nevím, chlape, někdo říká, že je to neobvyklé, ale já to vidím tak, že tyhle kapely o dvou lidech jsou stále častější. Vem si třeba Lighting Bolt, The White Stripes, The Black Keys atd. Myslím si, že spolu pracujeme úplně stejně jako muzikanti v každé jiné skupině - něco spolu vytvoříme, a pak to zkoušíme přivést k životu, nejdřív ve studiu, pak na pódiu. S jediným rozdílem, že v jiných kapelách mají na každou část písničky vlastního člena.

Jak byste popsali jeden druhého?

Řekl bych, že Laura je docela umělecky zaměřená a svým způsobem introvertní, tichá holka. A pak jsem tady já, totální extrovert a mnohem víc impulsivní osoba, která mnohem dřív koná, než myslí. Poměrně dobře se doplňujeme.

Hrajete spolu už osm let. Dokážete se občas ještě navzájem překvapit, nebo jde o hladkou, zavedenou spolupráci?

Určitě ne, neustále se překvapujeme. Ani ne tak ve způsobu psaní písniček, tam vždycky jeden z nás přijde s nápadem, který ten druhý nečeká. Ale za těch osm let jsme hodně dospěli. Chápej, začali jsme vlastně jako děti, takže veškeré naše dnešní osobnostní rysy vycházejí z doby, kdy jsme dospívali a jací jsme tehdy byli, což nás nepřestává udivovat. Tím chci říct, že způsob, jakým spolupracujeme, je vytesaný do kamene už od těch dob - vždycky držíme při sobě a pracujeme společně. Nikdo z nás není ve vedení.

Váš zvuk je velmi specifický. Trochu alternativního rocku, trochu noise popu. Těžko to definovat jedním slovem. Jak byste se popsali sami?

Můžu to popsat jedině tak, že to vychází z hudby, kterou máme rádi. Vyrostli jsme na punku a vždycky v sobě budeme mít ten sereme na všechny ty kecy přístup a společně s ním i smysl pro poctivost v tom, co děláme. Zároveň se dost zajímáme o melodie a popové smyčky. Proto taky rádi posloucháme všechnu tu děsnou muziku z rádia, protože i když celkově stojí za prd, jsou v ní ukryté skvělé melodie. Vlastně jsme docela konfliktní kapela - jakmile napíšeme nějakou tvrďárnu, ihned chceme složit něco jemnějšího. Nebo když napíšeme něco opravdu melodického, máme chuť to hned zprasit nějakým zvukem nebo strukturou toho songu. Myslím, že to je dost zásadní pro naši identitu, že nikdy nejsme spokojení jen s jedním směrem. Vždycky ho pak musíme nějakým způsobem zničit. Jde o to, že klišé existují v popovém světě, ale i v tom undergroundovém. Takže vždycky když se k nějakému začneme blížit, otočíme se na podpatku a utíkáme pryč.

Zkusím na to jít z druhé strany. Kdo jsou vaše vzory? A které kapely právě sami posloucháte?

Teď zrovna dost ujíždíme na nových The Hives a kromě nich posloucháme i léty prověřené klasiky jako Autolux, Hot Snakes, Fugazi, PJ Harvey, Queens Of The Stone Age... Nedávno jsem taky znovuobjevil staré hiphopové klasiky jako Latyrx nebo Wu-Tang Clan.

Před vydáním "In Time To Voices" jste prohlašovali, že jste zcela rezignovali na současný přístup skládaní písní a zkusili to jinak. Kde se tahle touha vzala a jak to tedy probíhalo?

Byl to prostě přirozený vývoj. Jak jsem řekl, vždycky se snažíme sabotovat naši práci, takže jakmile jsme se začali cítit jistí v kramflecích, okamžitě jsme proti tomu začali brojit. Tohle album jsme my, reagující sami na sebe a na naše dvě rychlé, punkem inspirované nahrávky. Zkusili jsme různé cesty, jak dosáhnout toho, abychom zase provokovali, a pak jsme si nechali na desku jen ty nápady, které se nám líbily, a vyhodili ty, co za moc nestály.

Má nová deska nějaký ústřední motiv nebo koncept?

Řekl bych, že ne. Přinejmenším tedy není k nalezení v tuhle chvíli, ale možná se mu blížíme. Občas se něco jako motiv ukáže až pár let poté, co je album venku. Tehdy se to dá mnohem lépe posoudit a myslím, že nás pak uslyšíš jako kapelu hledající duši. V textech i v hudbě.

Často vás přirovnávají k The White Stripes. Lichotí vám to, nebo vás to naopak rozčiluje? Ovlivnili vás nebo je to jen novinářská pomůcka?

Vždycky mě to štvalo, protože vůbec nezníme jako oni. Ale teď už mi na tom tolik nezáleží. Vždyť víš, máme za sebou tři alba, turné kolem světa a tak dále, takže mám pocit, že jsme svoji identitu už našli, a jestli se námi bude někdo zaobírat i déle, než deset sekund, objeví ji taky. Co se týče The White Stripes, ti na nás měli naprosto nulový vliv. Vlastně jsme od nich znali snad jeden nebo dva songy, než nás k nim začali neustále přirovnávat. Mám opravdu rád přístup a entuziasmus, jakým Jack White přistupuje k mnoha svým projektům, je to určitě velmi inspirující chlápek, ale jeho songy zas až tak nesjíždím. Neříkám, že jsou špatné, jen můj vkus je někde jinde, chápeš?

Jasně. Když jsem si o vás zjišťoval víc, docela mě překvapilo, jak moc vás kritika miluje. Máte tolik pozitivních recenzí! Co to pro vás znamená?

Haha, to závisí na tom, kam se díváš. Někteří lidi nás kurevsky nesnášejí. A je to absolutně v pohodě. Dobré recenze jsou fajn, ale jak víš, není to to hlavní - spousta skvělé muziky, kterou já osobně miluju, byla médii rozcupována. A já pak kroutil hlavou nad tím, jak ta stejná média uctívají strašnou, opravdu příšernou muziku. Takže to nemůžu brát zas tak vážně. Kladné recenze jsou sice fajn, ale i lichocení může být nebezpečné. Co mám opravdu rád, je, když seriózní hudební publicista opravdu zkusí pochopit naši hudbu a píše o ní zajímavou, inteligentní formou. Něco jako když se recenzují knížky. To mě potěší, protože jsme do toho s Laurou dali spoustu práce,a je příjemné vidět, že to někdo bere v potaz a zaobírá se tím - ať už v pozitivním nebo negativním světle.

V jednom rozhovoru jste se svěřili se sympatiemi k Justinu Timberlakovi. Pořád to platí? A sledujete jeho hereckou kariéru?

Jo, mám vážně rád jeho hudbu. Myslím si, že je skvělý umělec, a když pracoval s Timbalandem, udělal opravdu perfektní popové songy, které jsou skoro tak skvělé, jako když Michael Jackson spolupracoval s Quincym Jonesem. To byl vrchol populární hudby. Řekl bych, že je zároveň i slušný herec, takže všechna čest. Nezdá se mi, že by se blížil k té hromadě sraček tolik jako jiné hvězdy.

Když už jsme u filmu, váš song "It's Getting Boring By The Sea" se objevil ve "Scott Pilgrim proti zbytku světa". Můžeme očekávat nějaké další zásahy do filmového světa?

Rádi bychom naše songy dali i do dalších filmů. Pokud se objeví ta správná příležitost, budeme rozhodně souhlasit. Ale zatím se nic neděje. Jen pořád čekáme na telefon od Davida Lynche nebo Wese Andersona.....

Pojďme se přesunout k živému hraní. Do Prahy opět zavítáte 24. listopadu. Můžeme se těšit na něco speciálního?

Jasně, můžete čekat tu nejmenší, nejhlasitější, nejvíc zkurvenou rock'n'rollovou kapelu, kterou tenhle rok uvidíte. Nemáme žádné pozlátko, žádné speciální efekty, žádné doprovodné stopy nebo video projekce. Jsme to jen my dva, pár skvělých songů a kotel energie. Podle mě nás právě tyhle vlastnosti dělají dost speciálními.

Který váš song hrajete nejradši a proč?

Právě teď je to pro mě "Je Me Perds", protože je to ten nejbrutálnější, nejneúprosnější song a navíc má jen lehce přes minutu.

Mám pocit, že pro hudbu doopravdy dýcháš. Jaké jsou vlastně další priority ve tvém životě kromě ní a předpokládám i rodiny?

Abych byl upřímný, žádné nemám. Neustále myslím na muziku. Dokonce se mi o ní zdá. Je to non-stop, jako nějaká mentální porucha. Jo, sleduju politiku, filmy, čtu knihy (i když mnohem míň než dřív) a vždycky se rád naučím něco nového, ale zdaleka nejvíc se věnuju hudbě.

Kde se s tímhle přístupem vidíš za pět let?

Mrtvý kdesi na záchodcích, plný cheesburgerů a drog.

Dobrý plán. A co žhavá současnost? Co tě v poslední době naštvalo a co naopak udělalo největší radost?

Kromě těch dennodenních malých věcí s naší kapelou mě štvou ty věci kolem globálních problémů a politiky. Právě teď je ve Velké Británii velký skandál, ve kterém jde o to, že nedávno zesnulý, velmi slavný televizní moderátor dětských pořadů na BBC (Jimmy Saville, pozn. aut.) byl usvědčen z pedofilie, a i přesto se vyhnul trestu. A to jen díky tomu, že i když o tom policie, tamní soudy a ředitelství BBC věděli, nic neudělali, protože byli nejspíš podplacení. Tyhle věci mě dokážou fakt rozčílit. To, že peníze a moc umožňuje nejhorším možným stránkám lidského druhu dál vzkvétat. A věc, která mě nedávno nejvíc potěšila, bylo, že většina našich zastávek ve Státech byla jako jedna obří párty, kde se diváci ohromně bavili. Přijel jsem pak ze šňůry domů totálně vyždímaný, ale maximálně šťastný.