Kdy jste se rozhodli, že bude mít "Manuál" nástupce?

Neuwerth: Vlastně nikdy a zároveň hned po něm. Jenom jsme nevěděli, kdy nám uzraje materiál. Hodně nás popohnala naše manažerka Vendula Kraslová, která přešla s Jaromírem od filmu "Alois Nebel", kde dělala produkční. Zorganizovala nám vánoční koncert v kině Oko, kde jsme se po letech jako Umakart sešli, a pak nás nutila do dalších vystoupení. Jenže my si říkali: Proč koncertovat, když nemáme žádnou novou desku? Pověděla nám, ať ji jednoduše natočíme. Zabukovala termíny koncertů a dala nám termín letošní podzim. Pak že se pojede a nazdar.

Takže jste si vyhrnuli rukávy a plivli do dlaní.

Švejdík: Intenzivně jsme na desce pracovali posledních šest měsíců. Předtím to byl spíš takový sběr materiálu. Sešli jsme se s Dušanem ve studiu, já mu zabrnkal nějakou písničku nebo mi on přehrál nějaký svůj nápad... Všechno to byly spíš takový folkařiny, jenom kytara a zpěv.

Třeba "Kuku a Koko"?

Neuwerth: Přesně tenhleten model. Zkrátka jsme několik let střádali myšlenky, nazval bych to obdobím časosběru. Nápady se dost procedily a pročistily tím, že jsme v mezidobí připravovali desku pro Václava Neckáře. Loni jsme si pak udělali jejich inventuru, řekli si, které písničky jsou pro Umakart, a ty dotáhli.

Podle jakého klíče jste je vybírali?

Švejdík: Dušan má ve studiu složky se svými projekty: Tata Bojs, Umakart a kdoví čím dalším. V průběhu práce na filmu "Alois Nebel" jsem za ním přišel a v umakartí složce bylo osm songů, což je skoro celá deska. Mě ale napadlo, že by se mohly písničky "Půlnoční" a "Stínohry" hrát ve filmu a zpíval by je někdo jiný. Takže jsme je přeřadili do složky k Aloisovi, ta umakartí tím pádem zeštíhlila a nová deska se zdržela. Pak jsme s Dušanem přijeli na EKG Járy Rudiše. Hrajeme občas ve dvojici takový náš gotický folk, když nás někdo někam pozve. Tady jsme poprvé zahlédli Jana Těsnohlídka, jak čte svý tvrdý, provokativní básně. Uvědomili jsme si, že jde přesně o ty texty, který bychom chtěli mít na nový desce. V tomhle momentu dostalo album nějaký pocitový koncept, od kterého jsme se odrazili dál. A jsem vlastně rád, že na něm nakonec "Půlnoční" a "Stínohry" nejsou. Nehodily by se tam.

Trvalo dlouho, než jste se na konceptu shodli? Přece jen jste v kapele všichni výrazné individuality.

Muchow: Některý písničky jsou tak sebevědomě jasný, že tam nebylo co řešit. Když se o něčem domlouváme, jsou to většinou aranžérské detaily. Třeba jaký synťák ve které písničce použijeme. Názor je většinou daný slovem a hudba se s ním snaží jít ruku v ruce. Jde nám všem o to, aby byl výsledek jasně definovanej a čitelnej. I když jsme někdy debatovali o konečné podobě, nikdy to nepřerostlo v žádný osobní problém. Neházeli jsme po sobě mikrofonem, jak je to zvykem v jiných kapelách.

Jaromíre, ty jsi před lety plánoval, že nová deska Umakartu bude "dřevená". Ukojili jste tuhle touhu zmíněnou prací pro Václava Neckáře, nebo ještě stále žije?

Švejdík: Jakmile z umakartí složky zmizely "Půlnoční" a "Stínohry" a objevil se Těsnohlídek, věděli jsme, že dřevěná deska bude právě Václav. Už "Kuku a Koko" byla trošku odjinud, a když jsme si přečetli text "Vlci u dveří", bylo nám jasný, že to chytne jinej směr. Jasně, předtím jsme uvažovali, že bychom udělali pomalou, snad bluesovou desku. Ale nějak to odešlo s Neckářem a snad je to aspoň na chvíli pryč. Koncept romantických, dřevěných písniček se naplnil u něj a my se zase pokorně vrátili k našim pěti akordům a automatům. Jsme roztěkaní stejně jako ta elektronická hudba.

Jaká byla vaše ambice po textové stránce?

Švejdík: Chtěli jsme zachytit současnost takovou, jaká je. Dřevěná deska by byla epická, romantická... Mě baví vyjadřovat se k aktuálním tématům a moc jiných věcí, než je kreslení komiksů a psaní textů, neumím. Takže jsem rád, že se nám to podařilo touhle cestou. Uvědomil jsem si, že poslední dobou píšu hodně příběhový texty. A ty příběhy se můžou odehrávat před sto lety, teď a možná i za sto let. Nyní jsou v současných kulisách, proto ty herny nebo prázdniny u moře. Písnička "A venku zase prší" je o holce, která má ambice a nedokáže přes ně navázat vztah. To se může odehrávat dnes a bohužel asi i za sto let. "Vlci u dveří" jsou ale každopádně deska tady a teď. Uvidíme, jestli bude nadčasová a bude někoho bavit i za pár let.

Na "Vlcích" se to jen hemží různými postavami a prostředími. Co je z toho všeho nejbližší vám?

Muchow: Mně je nejbližší postava toho prázdninovýho povaleče na pláži. To bych si dokázal představit jako celoživotní náplň. Jak jsou ochutnávači vín, já bych byl ochutnávač destinací.

Jsou všechny texty fabulace, nebo mají některé z nich reálný základ - podobně jako měl "Brněnský drak" na "Manuálu" předlohu v nádraží v Zábřehu?

Švejdík: Povím to takhle: Všichni se mě v kapele ptali, jestli už jsem doma pouštěl písničku "Unaveni".

A jéje, letuška. Pouštěl?

Muchow: Pouštěl, ale pořád do toho něco říkal, aby tomu nebylo rozumět.
Švejdík: Text jsem do kapely přinesl v momentě, kdy jsme se se ženou vrátili z dovolené v Řecku. Je to samozřejmě přehnaný, ale základ je plošně platný. Všichni jezdíme někam na dovolený, uspokojujeme se tím a ve výsledku stejně zůstáváme ve svých problémech sami. Je jasný, že to zažívá každý. Já tu písničku jednou doma pustit musel a naštěstí to manželka vzala v pohodě. Zřejmě si na dovolené dost odpočala.

Zbytek textů je tedy odpozorovaných?

Švejdík: Každej můj text má reálný prazáklad, ale je v něm i hodně fabulace. Důležité je, aby mi šel přes ústa, abych mu věřil.

V titulní písničce zpíváš, že "v tom městě ztratíš se jako v lese". Byl to i tvůj případ, když ses před lety přestěhoval z Jeseníku do Prahy?

Švejdík: To je přesně ten moment, kdy se tady člověk přestěhuje. Strašlivý pocit odcizení, bloudění... Já často zabloudím i v lese, ale mezi panelákama se mi to podaří vždycky, totálně a ihned. "Vlci u dveří" byl jeden z prvních textů, co jsem od Těsnohlídka četl, a hodně s ním souzním. Přesně jsem si vzpomněl na ten pocit, kdy jsem do Prahy přišel.

Jinak se ale zdá, že už sis v hlavním městě zvykl. Je to tak?

Švejdík: Ano. Já mám Prahu rád, i když se mi zdá, že tu žijeme v takové pohodlné bublině. Realita mimo hlavní město je jiná. Třeba když poslouchám vyprávění mých nezaměstnaných kamarádů z Jeseníku, tak ty pravicové řeči o nefachčencích chytaj' jiný odstín.

Když se vás někdo zeptá, kdo to jsou ti vlci u dveří, co odpovídáte?

Muchow: Stejně jako sovy nejsou tím, čím se zdají být, tak i vlci nemusejí být chápáni doslovně a doslovně u dveří. Spousta lidí je v téhle době různě nejistých, mají svý obavy a stavy úzkosti. Já to zároveň chápu tak, že spousta lidí má strach opustit svůj mikrokosmos, protože za dveřmi číhají vlci. Strach z neznámého.
Švejdík: Jak znám Těsnohlídka, pro něj jsou to ti chlápci v kravatách, co každej den vymýšlí, jak koho vojebat. Nejsnadnější oběti jsou týpci žijící na sídlištích, v uzavřených komunitách. Vidíš to denně, jak ti kravaťáci přemýšlejí, jak se jim dostat na kobylku, jak jim dát nějakou půjčku... To jsou ti vlci současnosti. Bezprsťáka (postava z desky - pozn.) si taky můžeš představit jako někoho, koho poslal Sokol. Vymahač dluhů.

Jak se to má s Pěti Tibeťany, o kterých zpíváte ve stejnojmenné písničce? Cvičíte je?

Švejdík: Já je cvičím. A nejen já. Četl jsem teď rozhovor s Mekym Žbirkou, ve kterém se ho ptali, jak je možné, že pořád tak dobře vypadá. Odpověděl, že pro to nic nedělá, jenom vypije místo šesti káv tři, místo půl litru whisky dvě deci a každé ráno cvičí Pět Tibeťanů. Naše písnička je příběh mýho kamaráda, který chodil do kurzu latinskoamerických tanců. Lidi se míjejí a ztrácejí, a když už někoho potkají, jdou si zatančit.

Je to sice nepřímá souvislost, ale vy Tibetu docela fandíte že?

Švejdík: Já byl v Nepálu a zažil jsem Tibeťany nahoře u Annapurny. Mám jejich kulturu rád, je mi sympatická. Jsou to takoví typičtí horalové, pracovitý národ, který zažiješ v Alpách. Když jdou čínští vlci po kultuře, která je neagresivní, přijde mi dobrý se jich zastat nebo o tom aspoň přemýšlet.
Muchow: Všichni slušný lidi chápou, kdo je tady vlk. Jenomže na téhle frontě se dlouhodobě nedaří a myslím, že ta bitva je částečně prohraná. Nějaká samostatnost je v tuhle chvíli asi nemyslitelná, byť by jistá dávka autonomie byla záhodná.
Neuwerth: Ale tak víš co, v létě 1989 se také všichni smáli, když někdo řekl, že Havel bude v prosinci téhož roku prezident. Člověk nikdy neví, co se stane.

Když jsme u toho, kdo je vaším favoritem v prezidentské volbě?

Neuwerth: Já favorita moc nemám. Jenom jsem chtěl, aby prezident nebyl bývalý člen KSČ. Ve světle krajských voleb vypadá můj názor možná komicky, ale fakt bych byl nerad. Nicméně se tím výběr značně zužuje. Teď jsem se navíc dozvěděl, že i Klaus neúspěšně žádal o vstup strany. Že tam nebyl, to bylo to poslední, co mi na něm bylo sympatický, a to už taky není tak úplně pravda. Takže kandidáta nemám. Snad jen knížete, kdyby byl o deset let mladší.
Muchow: Kdyby kníže reflektoval to, co se děje v jeho straně, nebo jak se chová jeho ministr Kalousek, potom bych mohl říct, že s ním sympatizuji. Ale protože tu stranu svým jménem jakoby legitimizuje, je to pro mě problém. Druhej Havel tady není a dlouho nebude, ale aspoň třeba Táňa Fischerová má jisté vlastnosti, které mi sedí. Jenže pro Hrad by měl být někdo razantnější. Takže favorita taky nemám.
Švejdík: Kníže by byl super, protože je mezinárodní postava. Není to ten malej českej rybníček. Ale jestli to bude dvoukolový, zbudou dvě špatný volby. Pokud to bude takhle, budu volit toho, kdo je proevropský. Nebudu volit Lukoil.
Neuwerth: Takže nastane-li volba mezi Zemanem a Fischerem, tak raději Fischera. I když je to šedej úředník a vlezl do strany v roce 1980.

Prezidenta budeme volit v lednu. A kdy se dá čekat další deska Umakartu? Za dalších osm let?

Neuwerth: To právě asi taky záleží na tom lednu. Jestli další desku nevydáme pod hlavičkou "The Umakart" v Tibetu.
Švejdík: Teďka máme prázdný stůl a prázdné šuplíky. Začínáme zase od nuly, a to vždycky chvíli trvá. Já třeba napíšu tři čtyři texty za rok, takže si můžeš lehce spočítat, kdy to vydá na desku. Pokud samozřejmě mezitím nebudeme dělat album někomu jinýmu. A nebo nám texty napíše Těsnohlídek a nové album Umakartu vyjde třeba za rok. To nikdo neví. Když jsi v porodnici s dítětem, je těžký mluvit hned o dalším.
Muchow: V téhle partě by bylo nejlepší, kdybychom se vsadili. To by se výsledky dostavily. Naše kapela je totiž taková sázková kancelář. Akorát to tajíme, abychom nemuseli vyplácet daně. Vše, co jsme kdy udělali, bylo na základě sázky. Vsázíme úplně na všechno. Na tebe jsme taky vsadili. I na to, na co se zeptáš.

A vyhrál někdo něco?

Muchow: To ti povíme, až skončíme rozhovor.

V tom případě vám děkuji za rozhovor.

Muchow: Tak. A já jsem vyhrál.