Sobotní večer si dali v Praze dostaveníčko fanoušci moderního progresivního metalu, potažmo djentu (ačkoliv čistý djent nehrála ani jedna ze tří vystupujících kapel). Akce s potenciálem mimořádného posluchačského zážitku bohužel dopadla tak nějak neslaně nemastně a slovo rozpačitý asi nejlépe vystihuje moje pocity z tohoto večera. Vše totiž už v zárodku zabila volba místa konání akce.

Nejen já jsem si všiml, že poslední dobou přesouvá pořadatelská agentura Obscure promotion akce jako dělané pro Rock Café do nevzhledného a od centra poměrně vzdáleného klubu HooDoo. Chápu, že výše pronájmu je zde asi na jiné úrovni než u klubu z Národní třídy, ale zrovna u takto technické hudby punkové sklepní hranaté prostory zvukově dokonale zabily celou hudební podívanou.

Jako první vystoupili britští The Safety Fire a předvedli velmi sympatický výkon. Jejich progresivní metal hodně sází na vokální projev zpěváka Seana McWeeneyho a jeho střídání čisté a řvané vokální polohy, ve které svou barvou hlasu nabroušenou jako nová cirkulárka připomene Chada Graye z Mudvayne/Hellyeah. Kapela se bohužel nevyhnula jistých technickým problémům, přičemž tuto vynucenou pauzu Sean vtipně vyplnil hlasováním publika o to, kdo z kapely má ten nejlepší knír (a že si chlapci na této vintage vizáži ala němečtí pornoherci ze sedmdesátých let zakládají).

Pro řadu lidí byli těmi pravými headlinery večera následující, právem glorifikovaní šílenci Periphery. Ty jsem viděl sice už dvakrát, ale až nyní se představili se materiálem ze své očekávané druhé desky. A pánové si rozhodně byli vědomi toho, že se svým debutem už objížděli svět dost a dlouho a tak se mu v padesátiminutovém setlistu dostalo jen asi dvou kousků. Jinak to byla jedna novinka vedle druhé a velká část publika toto kvitovala s nadšením, neboť druhý studiový zářez Periphery je setsakramentsky povedený hudební opus.

Ani tahle parta kolem kytarového génia Mishy Mansoora se ale nevyhnula určitým technickým zakolísáním, nicméně velké uznání patří zaskakujícímu bicmenovi, který nahradil na tomto turné vykloubeným ramenem indisponovaného bubenického virtuóza Matta Halperna. Naučit se takové party za pár dní, to opravdu klobouk dolů. Ačkoliv však kapela hrála především věci z mé oblíbenější druhé fošny, hodnotím tuto show jako nejslabší z trojice mnou zatím naživo zhlédnutých. Daný zvuk navíc pohřbil co se dalo a to ve výborné spolupráci s neuvěřitelně nízkým pódiem, kdy u vyšších muzikantů člověk tak tak viděl na jejich nástroje a u střízlíků z Periphery prakticky jen jejich hlavy. Všechny tři bubeníky si pak člověk musel vyloženě domyslet, protože z nich neviděl pomalu ani paličku ve vzduchu.

Headlinerem večera byli veteráni progresivní metalové scény Between The Buried And Me, kteří na ní působí už dvanáctým rokem. V první polovině jejich setu se jejich vůdčí status na tomto tour potvrdil, neb natřískaný prostor a bouřlivé ovace fanoušků vytvořily úžasnou atmosféru. Bohužel při jejich setu se opět potvrdil a to navíc v zatím největší míře zvukový handicap večera a tak i když kapelu poslouchám už docela dlouho, velmi často jsem se prostě neorientoval v tom, co zrovna pánové hráli.

Jejich velmi složitá a technická hudba prostě potřebuje adekvátní zvukovou kulisu. Možná i proto a také v kombinaci s dlouhým osmdesátiminutovým setem v druhé polovině koncertu začala atmosféra upadat ruku v ruce s postupně odcházejícími návštěvníky. Určitě dobrý výkon, ale tak nějak alespoň v mých očích vyzněl do ztracena. Celkově to tak byl z hlediska kapel povedený večer, ale díky prostředí a dalším aspektům jsem si z něj odnášel spíš rozpačitý dojem.