Nevím, jak vy, ale osobně se mi líbí móda posledních let koncertů bez předskokana. Pokaždé, snad z výjimkou Tomáše Kluse před Joe Cockerem, to totiž znamená pouze zdržení o hodinu bez nějakého valného zážitku. Platilo to i v případě Davida Deyla. Ne že by to byla úplná katastrofa, ale zvuk s neskutečnou ozvěnou a naprosto otřesné nasvícení jedním bodovým reflektorem přes celou halu vše dost srážely. Navíc po čtyřech písničkách s texty o lásce, které snad napsali ještě Šíp a Uhlíř v Hitšarádě, by mi to stačilo, a to jsme byli zatím jen v půlce. Myslím, že ani přítomným dámám to netrvalo o mnoho déle, čemuž koneckonců odpovídala i poměrně slabá odezva.

Tento, řekněme rozpačitý dojem, byl zapomenut ve chvíli, kdy se rozezněly první tóny intra ohlašující příchod Lionela Richieho. Zremixované "Hello" plynule přešlo do prvních tónů "All Around The World" a show soulové legendy mohla začít. Je pravda, že i Richie se rozjížděl postupně, pozvolna, nicméně jakmile zasedl za piáno, které během show vyjíždělo a zase zajíždělo z, respektive do podlahy pódia, byl už naprosto stoprocentní. Podobné to ale bylo i s publikem. Při "Easy" sice trošku pookřálo, ale jinak bylo od začátku lehce mrtvolné, což bylo patrné především při "Stuck On You", kde ona fráze "on my way", obvykle zpívaná publikem, příliš hlasitě nezněla. Ovšem hned vzápětí nasadil "Dancing On The Ceiling" a rázem byl obraz haly zcela odlišný. Lidé vstali a začali tančit a tleskat. Je fantastické, jakým způsobem tahle hitovka i po letech na lidi působí.

Lionel Richie během koncertu, jak už bývá zvykem, střídal svoje vlastní písničky s těmi od Commodores. Ačkoli se turné jmenuje Tuskegee Tour, s deskou má pramálo společného. Je fakt, že těžko mohl někdo očekávat, že by s ním do Evropy zavítala třeba jen jediná country hvězda, která se tohoto projektu účastnila. Obzvlášť škoda to byla v případě "You Are", v níž mi citelně chyběla ta šťáva, kterou jí dodal Blake Shelton. Byla to ale skoro jediná písnička, u které jsem si takto posteskl, ostatní jsou i v původních aranžích stále skvělé a svůj podíl na tom má pochopitelně i pětičlenná dokonale sehraná doprovodná kapela. Stejně jako v minulých letech asi nejvíce diváky zaujal svými muzikantskými výkony Dino Soldo, klávesák a saxofonista v jedné osobě. Navíc saxofon nebyl jediným dechovým nástrojem, který mistrně ovládal.

Sám Lionel Richie se vedle skvělého zpěvu, který ani s viditelně postupujícími léty neztratil nic ze své kvality, postaral i o uvolněnou atmosféru. Mezi písničkami si povídal s publikem, občas přidal i nějakou historku a došlo samozřejmě i na žert s Dianou Ross před "Endless Love". Kupodivu nechtěla přijet do Prahy ani nakupovat, takže její part muselo odzpívat obecenstvo. A zvládlo to se ctí a s podporou milého textového taháku.

Příjemnou atmosféru navíc dotvořila i povedená scéna se dvěma úrovněmi a s dvojicí opon, které v průběhu koncertu měnily tvar. Druhou úroveň tvořila patro za kapelou se dvěma schodišti, nad kterým byla umístěna v rámu osazená promítací stěna. Další promítací plochu navíc tvořily bočnice již zmíněných schodišť. Celé to doplnil do oblouků vytvarovaný světelný park klenoucí se nad scénou.

Koncert měl velmi dobrý spád, obzvláště když Lionel Richie začal sázet svižnější věci jako "Machine Gun" nebo "Brick House". Při první jmenované vstala opět celá hala a do konce koncertu si už vlastně nesedla. Atmosféra začala gradovat a po hitovce "My Destiny" došlo na odchod do zákulisí a na první přídavky. Hvězda Motownu je otevřela jedním z největších hitů "Say You, Say Me", kde se už publikum mohlo projevit i zpěvem a vydrželo mu to i k "Hello". O samotné finále se pak postarala "All Night Long". Po ní se Lionel Richie podruhé odebral do zákulisí, ale vrátil se, aby se ještě rozloučil prostřednictvím "Goodbye".

Druhý pražský koncert Lionela Richieho se asi nezařadí mezi ty nejlepší koncertní zážitky, které jsme mohli u nás vidět. Ale přestože je poznat, že je ze staré školy, má soulová hvězda Motownu stále co říct a co nabídnout. Především písničky s funky zvukem dokážou pěkně rozvlnit člověka v bocích. Byly dokonce chvíle, kdy jsem skoro se slzou v oku vzpomínal na koncerty Phila Collinse. Ač jsem si to do této doby neuvědomil, mají společného více, než by se na první pohled mohlo zdát.