Vyrůstala na deskách svého otce, na které nikdy nezapomněla. Na posledním albu se k některým z nich vrací, slavné hity staré téměř jedno století se rozhodla Diana Krall převést do modernější podoby za pomoci slavného producenta T-Bone Burnetta, jenž stojí mimo jiné za deskou "Rising Sand" Roberta Planta a Alison Krauss (získala Grammy za album roku 2009). Ve světě jazzu patří k absolutní špičce, na desce "Glad Rag Doll" se ale vydala v historii ještě o kus dál, což u ní není úplně obvyklé. Od jazzových standardů se na nahrávce posunula až k estrádním melodiím 20. let. Díky jejímu přednesu z nich ovšem dýchá rodinná atmosféra a klid, který je pro ni něco jako poznávací znamení (jejím manželem je Elvis Costello).

Z hudební knihovny svých rodičů vybrala původně na pětatřicet skladeb, z nichž zůstala na albu třináctka nejlepších. Nechybí jim ženská křehkost, bezprostřednost ani jemný humor. Jakoby se klavír ze začouzených lokálů a klubů přestěhoval i s Dianou Krall rovnou k vám do obýváku. Oproti starým nahrávkám chybí samozřejmě jejím skladbám ona patina, kterou těm zaprášeným deskám vryl čas. Neuslyšíte praskání a další zvuky, které vydávají při přehrávání letité vinyly a dodávají jazzovým nahrávkám zvláštní kouzlo nedokonalosti. Přesto ale duch starých písní na "Glad Rag Doll" potichu ožívá. Potichu, ale ve své plné síle.

Kolekci otevírá píseň Harryho M. Woodse, který v pozdních 20. letech proslul coby autor hollywoodských muzikálových melodií. Skladbu "We Just Couldn't Say Goodbye" nazpíval před Dianou Krall třeba Frank Sinatra. Zpěvačka nechává v úvodu rozeznít laškovné kabaretní tóny klavíru, jenž za nenápadného doprovodu bicích a pobrukování baskytary tvoří jemný podklad pro stěžejní nástroj celého alba, její hlas. Nechybějí tu typické jazzové mezihry a exhibující sóla, tentokrát se s nimi ale nepojí hlavní energie skladeb. Ta zůstává celou dobu schovaná v krku Diany Krall, kdykoliv zazní její hlas, přebírá hlavní part. A nutno podotknout, že její přednes je vskutku téměř dokonalý. Procítěný, místy naléhavý, ale pořád víceméně uklidňující a plný ženské jemnosti.

Následuje písnička z pera Freda Fishera, rodáka z Kolína, který se na přelomu 18. a 19. století přestěhoval do Ameriky, aby mohl psát hudební doprovod k němým filmům a později i do estrád v nočních klubech. Skladba "There Ain't No Sweet Man (That's Worth The Salt Of My Tears)" se řadí až k samotným začátkům pop music, v roce 1928 ji nahrál Paul Whiteman se svým orchestrem. Diana Krall v ní nabírá na intenzitě a najdete tu i momenty, kdy už to vypadá, že každým momentem podlehne a do melodie se pořádně opře. Namísto toho ale na poslední chvíli pobaveně vycouvá, což skladbě dodává na neodolatelné dramatičnosti. Baví se při ní prostě po svém. Stejně jako na zbytku alba.

Zdatně jí přitom samozřejmě sekundují ostatní muzikanti, v třetí písničce se blýskne Marc Ribott s ukulele a vychutnáte si i lehké štětce bubeníka Jay Bellerose či basu Dennise Crouche. Sentimentální balada "Just Like A Butterfly That's Caught In The Rain" (opět od Woodse) je ukázkou jejich vytříbené souhry. "Tady jsem, osamělá, unavená a osamělá, utápějící se ve stesku po domově, jen jako motýl chycený v dešti," zpívá v refrénu, při němž se jistě nejednomu posluchači vybaví přebal desky. Na něm leží překvapivě jen ve svůdném negližé, což sama označila za vtip. "Je to trochu narážka na Bonnie a Clydea i Ziegfeldovy holky," vysvětlovala v rozhovoru pro The Independent. "Hodně lidí si dvacátá léta v hudbě spojuje s pozlátkem, výraznými kostýmy a rychlou slávou, spousta těch holek ale skončila špatně."

Titulní fotografie, na níž spolupracovala i kostýmní výtvarnice muzikálu "Chicago", má být ale především poctou Alfredu Cheney Johnstonovi, který fotil oficiální portréty právě modelek taneční revue "Ziegfeld Follies" (patřila mezi ně i legendární Josephine Baker) a proslul tím, že dívky - byť oblečené - evokovaly na jeho glamour snímcích nahotu. Album "Glad Rag Doll" je ostatně podobných odkazů k historii americké popkultury plné. "Celý svět vidí skrze tvoji masku," zpívá se v titulní skladbě, která patří k vrcholům desky. V roce 1929 ji původně natočila Ruth Etting, Diana Krall ji převedla do podoby duetu s kytarou Marca Ribotta a dodala jí úplně novou podobu - namísto toho, aby v ní svou rafinovanou ženskou sílu zneužívala, je skladba jakousi obžalobou těch, které tak činí. Už chápete titulní fotografii na přebalu?

Mezi třináctkou písní ale najdete i skotačivější melodie (třeba hned následující "I'm A Little Mixed Up" od Betty James) a při nich je nejvíce slyšet, jak hodně si Diana Krall natáčení svého posledního alba užívala. I proto je tak pozitivní, byť některé skladby jsou těžkopádné a stále v sobe nesou pozůstatky tíživé doby, v níž vznikaly. Těžko si představit, že by jakákoliv jiná zpěvačka před sebe postavila podobně těžký úkol a ze sběratelských vinylových kousků stvořila úplně nový svět. Neukotvený v čase, zbavený nánosu let, kdy na stařičké hity padal prach. Ano, album "Glad Rag Doll" je pořád staromódní, nevyvolává ale zároveň žádnou těžkou nostalgii či melancholii. Naopak v sobě nese vnitřní přesvědčení, že pokud nějaké písně máte ze srdce rádi, je vlastně úplně jedno, v jaké době a za jakých okolností vznikaly.