V nedávném rozhovoru s Jarem Slávikem zazněla mimo jiné i myšlenka o tom, že úspěch kapely nebo interpreta závisí také na tom, nakolik dokáže sám sebe po určité době redefinovat. Texaské trio ZZ Top zažilo největší restart začátkem osmdesátých let minulého stletí, kdy do svého charakteristického bluesrockového soundu zakomponovalo synťáky. Album "Eliminator" z roku 1983 nabídlo tři velké hity ("Gimme All Your Lovin'", "Sharp Dressed Man" a "Legs"), dva roky poté v hitparádách zazářila balada "Rough Boy" z desky "Afterburner" a nesmíme zapomenout ani na ikonické videoklipy z té doby. MTV popularitě kapely také napomohla měrou vrchovatou.

Nové album přichází celých devět let po svém rozpačitém předchůdci "Mescalero" a můžeme radostně konstatovat: toto je další znovuzrození kapely! "La Futura" v názvu desky hrdě oznamuje, že ZZ Top mají budoucnost. Než o nějakou převratnou změnu zvuku či použití nějakých technických vychytávek jde spíše o revitalizaci kapely, která existuje už přes čtyřicet let, a to, prosím, drhne svůj jižanský rock celé ty roky v nezměněném obsazení. Je to silná nahrávka bez zbytečné vaty.

Vyplatilo se počkat. Kapela dala dohromady kvalitní materiál (výrazně převládajícím autorem je kytarista a zpěvák Billy F. Gibbons), opatřila jej masivním bluesrockovým zvukem, takže i balady "Over You" a "It’s Too Easy Mañana" zní hutně a bez zbytečných kudrlinek. U skvělé "Heartache In Blue" si musí slastně pomlaskávat každý milovník blues a "Flyin’ High" snad vypadla ze šanonu Angusi Youngovi. Zajímavým momentem alba je náhlý konec několika písní: muzikanti vesele hoblují a místo toho, aby použili fade out, najednou skončí. Kupodivu to vůbec nevadí a zní to přirozeně.

"La Futura", svěží a šťavnaté album, může být poslední vzepětí ZZ Top a taky může znamenat další nakopnutí kapely do budoucna. Po tolika letech činnosti je to obdivuhodné. Staříci zase jednou ukázali, co to je radost z hraní. Paráda.