Loni sedmdesátiletý Bob Dylan si nové album produkoval sám a sám je jeho výhradním autorem. Vrací se na něm k hudebním stylům, z nichž jeho vlastní muzika čerpala už v počátcích kariéry - k blues, country, folku, rockabilly a swingu. A tím pádem i k době zrození rocku. "Tempest" neboli "Bouře" mapuje Dylanovy toulky americkými hudebními styly s naléhavostí, kterou nemůžete nevnímat už při prvním poslechu. Písničky jsou přitom postavené na jednoduchých aranžích s akordeonem, houslemi, mandolínou, akustickou a steel kytarou. Většinu skladeb nese prostě jen melodie spolu s Dylanovým zpěvem. A samozřejmě skvělé texty.

Stejně ale jako ostatní Dylanovy desky, i ta zatím poslední potřebuje na pořádné strávení čas. Na tenhle výlet vám jedno odpoledne stačit nebude, svět, který posluchači jeho hudba otevírá, je na to příliš složitý. Oproti albům z předchozích let je novinka poněkud přízemnější, příběhy na ní jsou plné násilí, chtíče, ale i humoru, byť je sebečernější. Dylanovi novodobí hrdinové se stejně jako za starých časů vypořádávají s milenci, nepřáteli i vlastním sebepodceňováním. V úvodní skladbě "Duquesne Whistle" tvrdí o píšťale na parní lokomotivě, že "zní tak, jak ještě nikdy nezněla". A zpívá o vlaku, který odjíždí z Duguesne a o nevyhnutelné smrti.

Nostalgickou swingovou melodii podává svým typicky zavřeným hlasem, jehož drásavé tóny, připomínající chvílemi silně Toma Waitse, až okatě nesedí k jemnému zvuku akustické kytary v pozadí. Lepší začátek desky si lze představit stěží, už při prvních tónech víte, co vás čeká - té smrti nejedete ve vlaku z Duguesne vstříc, ale ujíždíte před ní pryč. Popěvek spolu s rytmem skvěle naladí. "Říkáš, že jsem gambler," zpívá za něžného přizvukování orchestru, takže ta slova vůbec neznějí jako výčitka. V následující baladě "Soon After Midnight" pro změnu ztiší hlas a nechá vyniknout bicí. Moralizuje stejně jako zamlada, ze skladeb se ale nenápadně vytratila jeho dřívější urputnost. Dylana prostě už nikdo neumlčí, ani kdyby šeptal sotva slyšitelným hlasem, dokonce polemizovat s ním už ztratilo smysl.

Na albu "Tempest" se Dylanovy promluvy mění v láskyplné domlouvání zkušeného muže v letech, který dobře ví, o čem mluví. Jakoby vzkazoval: Tohle je moje životní zkušenost a je už jenom na vás, jestli si z ní vezmete ponaučení spolu se mnou. Stejně jako typické zpožďování se textu za rytmem už se stalo součástí jeho pěveckého stylu (snad nejvíc je znát ve třetí "Narrow Way" či titulní "Tempest"), z jeho prorocky znějících apelů se postupem času staly zkušeností ověřené osobní pravdy. Tam lze zřejmě hledat i pramen veškerého zklidnění, kterým se album asi nejvíc odlišuje od jeho tvorby z předchozích let. "Tempest" je možná trochu překvapivě o smíření. O smíření, které má ale daleko k nějaké rezignaci.

Muž s pověstí zapšklého podivína (může být vůbec písničkář jiný?) totiž opět nese svoji kůži na trh hrdě a s veškerou upřímností, které je schopen. Smířen s tím, že víc už prostě nedokáže (lze to vlastně?). Dylan se v deseti nových skladbách definitivně přeměnil z folkaře na folkloristu, chodící encyklopedii dějin americké populární hudby. Měl k tomu nakročeno na "Together Through Life" a "Tempest" je v tomhle směru krokem posledním. Snad i proto tu najdete poctu Johnu Lennonovi či titulní skladbu, která je oživlou vzpomínkou na poslední minuty na palubě slavného zaoceánského parníku těsně před jeho zkázou. Dylan se ohlíží zpátky s jemnou melancholií, která o jeho osobnosti vypovídá víc než veškerá slova.

"Platím krví, ale ne svou vlastní," zpívá v páté skladbě "Pay In Blood", jejíž refrén má schopnost se vám vrýt do paměti téměř okamžitě. Hledat Dylana jako takového skrze texty by bylo ovšem bláhové - pobaveně se totiž v každé písničce strojí do jiného kabaretního kostýmu. Balada "Long And Wasted Years" mu tak dává možnost přeměnit se ve zhrzeného milence, který se vyznává ze svých citů: "Nosím černé brýle, abych schoval své oči / Je v nich tajemství, které nedokáži skrývat /Vrať se, lásko / Zranil jsem tvé city? / Omlouvám se." Dylanův dramatický talent dostává opět maximum prostoru - vždyť jeho originalita spočívá právě v až jazzmanském cítění rytmu, které ho staví vedle legend, jako byla Billie Holiday nebo Frank Sinatra. I Dylan vytváří (nejen na pódiu) hudební konverzace připomínající herecké repliky.

V "Early Roman Kings" se objevuje základní linka skladby Muddyho Waterse "Mannish Boy" a má připomínat, že blues je univerzální a nadčasové. Syrovým hlasem , v němž nechybí náznak škodolibosti a zadostiučinění, oznamuje: "Mohl bych vám vzít život / Mohl bych vám vzít dech / Mohl bych vás vzít dolů, do domu smrti... Jenže já ještě nejsem mrtvý, můj zvon stále vyzvání / Držím palce, abyste přešli stejně jako dávní římští králové." Vrcholem desky je čtrnáctiminutová titulní skladba "Tempest", inspirovaná otevřeně velkofilmem Jamesa Camerona "Titanic". Dylan se v ní stává vypravěčem, autentičnost prožitku násobí kapela, díky níž máte pocit, že stojíte na palubě lodi obklopené ledovci, bez naděje na záchranu.

I ve filmu ostatně cestujícím hrála až do poslední chvíle na palubě parníku kapela - a přesně tahle scéna se vám při rytmu připomínajícím houpání mořských vln vybaví. Z celého alba si tak odnesete přesvědčení, že hudba plyne jaksi jinými proudy než samotný život. Název "Tempest" měl být podle mnohých narážkou na poslední Shakespearovou hru, k čemuž Dylan poznamenal: "Jsou to dva různé názvy, Shakespeare napsal 'The Tempest', já 'Tempest'."

Stejně tak v jeho vírou poznamenaných skladbách není nutné hledat skutečný život jako takový, jeho vyprávění patří do říše umělecké fantazie. A do života a životních zkušeností Boba Dylana, jenž už se ovšem díky písním jako "All Along the Watchtower", "Blowin' In The Wind" či "The Times They Are A-Changin''" stal už před lety součástí amerických hudebních dějin.

Album "Tempest" ho v jeho výsadní pozici ještě víc přitlačilo do sedadla - kdo jiný je schopný zůstat i na pětatřicátém řadovém albu vpravdě originálním autorem s kufrem plným hitovek? Kdo jiný dokáže překvapit své fanoušky i v momentě, kdy mají za to, že už o něm dávno vědí úplně všechno? Definitivně tak máte pouze dvě možnosti - jeho osobnost jako takovou buď uznávat, nebo odmítat. Hlásím se ke skupině první a doufám, že tahle deska nebude jeho poslední a že Dylanovy zvony budou ještě nějakou chvíli do světa vyzvánět.