Když stál na pódiu, vlastně ani nevypadal jako muzikant a už vůbec ne jako právě hrající. V bekovce, vytahaném triku, jetých džínách a sešlapaných teniskách působil spíš dojmem kluka, který šel náhodou kolem. Jenže Louis Warynski aka Chapelier Fou si na rozmáchlá gesta zrovna nepotrpí, a to ani při svých koncertech. Když tady hrál skoro před dvěma lety poprvé, za svoji neúčast jsem tehdy byl odsouzen poslouchat od známých oslavné ódy na jeho set. Dokonce ještě dlouho po tom, co tenhle Francouz překročil státní hranici a pokračoval dál ve svém turné. Za hloupost ze zkrátka platí, i když si vzpomínám, že jsem v tom tehdy byl nevinně. Datum letošního koncertu tedy bylo v mém diáři vepsáno červeným fixem s poznámkou "musíš!"

O tom, že francouzští muzikanti mají velkou slabost pro krabičky s čudlíky, mačkátky a hejblátky, není třeba se obšírně rozepisovat. To se ví už od dob, kdy Young Gods vydali debutové album. Chapelier Fou nejen že "to" celé na krabičkách postavil, ale ještě přibral housle a občas kytaru. Kdo tedy ten večer přišel na čistě elektronickou show, musel být z kluka s houslemi uprostřed pódia lehce rozčarován.

Chapelier Fou s dřevěným nástrojem v rukách nejdříve vybrnkával nebo pomocí smyčce začal hrát, načež vzápětí vytvořil smyčku, na kterou postupně vrstvil jeden elektronický zvuk za druhým. Kdyby ho viděli učitelé, u kterých v dětství studoval klasickou hru na housle, z fleku by pověsili výuku na hřebík a odešli do kláštera zpytovat svědomí. Díky absenci projekcí a střídmosti světelného parku bylo možné veškerou pozornost věnovat hudbě. Na to, co Chapelier Fou hraje, se tančit dá anebo taky ne. Někdy jeden ani neví kam s rukama a co dělat s nohama. To ale vůbec nevadí. Nejlepší je nechat hudbu proplouvat hlavou a to ostatní se dostaví samo.

V některých momentech hudba ztichla natolik, že cvakání závěrek fotoaparátů znělo jako výstřely v Kunratickém lese. Bohužel se našlo několik géniů, kteří si akci spletli s diskusním klubem. V tomto směru pak vynikali rusky hovořící pubescenti, kteří si kdoví proč zrovna do Akropole přišli masírovat svá povadlá ega. Ten večer došlo i na "Darling, Darling, Darling", patrně jedinou zpívanou věc. Mikrofon muzikant jinak bral do ruky pouze v pauzách mezi skladbami, aby lámanou angličtinou a s provinilým výrazem ve tváři poděkoval za potlesk.

Velkou chybou by bylo nezmínit domácí Alvik, kteří se po dlouhé době objevili na scéně. Kapela kolem zpěvačky Anyi Stuart to s koncertováním nikdy nepřeháněla. Jak se říká, dobrého pomálu. O to víc jejich živá vystoupení potěší. Prvky drum'n'bassu, jazzu a soulu tvoří koktejl, který tahle parta míchá s precizností zkušeného barmana. Jejich muzika slovu multižánrovost dává nový rozměr. Proč už dávno nevydávají u některého zahraničního labelu, zůstává nezodpovězenou otázkou. Prodej triček a jiného merche je věc, kterou Alvik stejně jako hudebník z Francie dvakrát neřeší. Stůl v předsálí, který se jindy prohýbá, tentokrát zel prázdnotou. Tedy když nepočítám pár poházených cédéček, u kterých frontmanka z Alvik stála čestnou stráž. Holt muzika především.