Povídat si s Wabi Daňkem je zážitek pro každého, kdo má rád jeho typicky nízko položený hlas. Kromě něho má ale tenhle otec českých trampů ještě smysl pro humor a je až nemístně skromný. Své úspěchy vlastně dodnes sám zpochybňuje, byť má u nás davy fanoušků a následovníků a jeho písničky už u českých táboráků dávno zdomácněly. Trampským písním dokázal totiž odjakživa vtisknout seriozní charakter, který má opravdu hodně daleko k divokému halekání po horách. V jeho podání se tklivé i laškovné písně inspirované americkým Západem mění v bajky, které nad kytarou vypráví s klidem a nadhledem zkušeného a životem omláceného kovboje.

Když začnu řečí vašich písní - jaké jsou vaše největší životní jizvy? Z čeho pocházejí?

Budeme-li úplně faktografičtí, tak na srdci mám jizvu po infarktu. Ale vím, jak jste to myslela. Jenže já na sebe nerad prozrazuju takhle osobní věci, odhalil jsem se pro Českou televizi ve 13. komnatě, a to by, myslím, mohlo stačit. Nerad ty staré rány otevírám znovu. Myslím, že jich nakonec ani nemám tolik, kolik by se v mém věku mohlo očekávat.

Ve 13. komnatě jste bilancoval rodinné vztahy i svoji životosprávu, raději bych ale mluvila o muzice. Z branže žádné jizvy nemáte? Něco, co vás dodnes bolí, že se třeba nepovedlo?

Hudba nedělá jizvy, hudba je léčí. Použil bych jako odpověď repliku z filmu "Tetovaný", kde se ptal Louis de Funés Jeana Gabina: "Vy nepotřebujete peníze?" Gabin odpovídá: "Ne, nepotřebuju." "Jak to?" ptá se Funés. "Kolik máte milionů?" "To není podstatné," říká Gabin, "podstatné je, že vydělám víc, než utratím." S těma jizvama z hudby je to totéž. Většina snů a přání se mi splnila, navíc mám za to, že člověk si zbytečně komplikuje život, má-li nesplnitelná přání. A já nemám nesplnitelná přání (usmívá se).

Máte pouze přání splnitelná?

Přesně tak, dejme tomu, že mám stále spíš nějaké vize. A ty vyloženě potřebuji. Protože v okamžiku, kdy ztratíte vlastní vize, už tady nemáte co dělat. (Do místnosti vstupuje David Landštof).

Měl jste vizi i ohledně "Ďáblova stáda"?

Ta nebyla úplně moje, ale právě tady Davida Landštofa, který desku produkoval. "Ďáblovo stádo" mi ale, řekl bych, naplnilo jednu dosud nenaplněnou kapsu. Točil jsem prakticky poprvé desku s vlastní živou kapelou. Do té doby jsem byl líný, nikdy jsem si vlastní ansámbl nepostavil, maximálně jsem se k někomu jen přidal. Navíc jsou na tom albu písně mého mládí i pokročilého stáří, jedna skladba dokonce vznikla v době, kdy jsem ještě nebyl na světě - a to je s podivem (směje se). "Ďáblovo stádo" je ale spíš splněný sen Davida, jak jsem říkal, který chtěl vzdát poctu českému trampingu. Nicméně ve srubu jsem také nahrával poprvé.

Jak dlouho jste album společně připravovali?

My jsme skladby nevybírali společně, byl mi poslán až seznam a s tím jsem byl hotový velmi rychle. Bylo to tak dobře udělané, že jsem neměl žádné připomínky (usmívá se).
David Landštof: S výběrem nám hodně pomohl Tony Linhart, v širším výběru bylo těch písní na čtyři sta. Všechny skladby jsou na albu nakonec tematické, to je klíč, podle kterého jsme dělali finální výběr. Jsou to balady, které končí nějakým neštěstím...
Wabi Daněk:... a právě proto si k jejich interpretaci vybrali mě. Multicynika. Na neštěstí já jsem fakt kadet. Takže jsem tady. Vlastně jsem ale měl jednu připomínku, nechtěl jsem na desce svoji píseň "Dawson". Nedal jsem ji nikdy na žádnou svou desku, přestože je pěkná.

Důvod?

Právě proto, že znám její příběh a nechtěl jsem jej znovu otevírat. Posléze jsem se ale přemluvil - že už uplynula taková řada let, že dneska už je to snad jedno. Pravda je taková, že ve své době byla ta píseň trošičku poplatná. I když jak říkají Angličané, jen by the way, tak zlehoučka. Dotýkala se tehdejšího trendu angažovaných písní. Víc bych to nechtěl rozmazávat, jinak tu písničku z desky snad ještě vlastnoručně vyškrábu.

Otočme list. Pásl nebo hnal jste někdy vy osobně stádo krav?

Ne. Ale vím, že někteří moji přátelé to opravdu zkoušeli, údajně dokonce i koňmo. Já mám dneska tu výhodu, že už jsem strašně starej a vidím za vším příběh. A vím, že je to strašná dřina. Ale člověk nemusí ani pást krávy, nedávno jsem takhle zpíval při zahájení půlmaratonu, startovala to Jarmila Kratochvílová. A lidi, ten zvuk tenisek na dlažebních kostkách, běželo přes tři stovky lidí, to bylo něco, co taky vyvolávalo tichou hrůzu. To byli přitom lidi, kteří běželi mimo mě, a věděl jsem, že se mi na rozdíl od krav vyhnou!

Proč jste natáčeli přímo v Orlických horách?

Podmínkou bylo natáčení ve srubu. Hledali jsme ideální místo a našli ho v Orlických horách, blízko od místa, kde mám chalupu. To bylo pro mě výhodné.
David Landštof: Měl jsem jedinou podmínku, nebo vlastně dvě - teplá tekoucí voda a oddělené toalety. Všichni zúčastnění umělci totiž sice mají kladný vztah k horám a osadám, ale opravdoví trampové to přece jen nejsou. Bydlet někde na seně by pro všechny bylo asi už moc, ono i tak ten pobyt ve srubu byl pořádné dobrodružství. Zažili jsme si tam i výpadky proudu v bouřkách.

Takže vy jste vlastně na čas uvedli do provozu osadu Ďáblovo stádo...

Ano, a to bylo právě to výhodné, že jsme tam na čas žili takhle všichni pohromadě. V hlavním srubu se natáčelo a ve vedlejším se bydlelo. U natáčení se většinou sešli úplně všichni, takže to byl takový model 50., 60. let. Doufám, že tamní atmosféra se do písní otiskla a je z desky znát. Že je stejně nenásilná, jako byla práce na ní. Stejně jako se nám do cesty připlétali další a další lidé, které jsme vždycky jenom přizvali, a oni kývli. Takhle se na album dostaly i naše ženské hlasy Radůza i Aneta Langerová. Dělají desku jaksi něžnější.

Když jste zmínil chalupu, potřebujete pro psaní nových skladeb cestovat? Toulat se? Chodit?

Chodím pravidelně každý den hodinu, původně ovšem ze zdravotních důvodů. Fakt ale je, že mě u toho napadají myšlenky. Dřív jsem propagoval myšlenku, že co hlava neudrží, to za to nestojí. Jenže to platilo jen do té doby, kdy hlava držela pohromadě. Dneska s sebou nosím záznamník nebo alespoň mobil, kam si ty nápady zaznamenávám. A pak to pracně lovím a někdy se divím, co mě napadá za nesmysly (směje se). Jinak ale taková ta cestovní romantika, to člověka drží celý život. Už jako dítě jsem ostatně třikrát zdrhl z domova a čundrák se ze mě pak stal jedna dvě. Dnes už to ale má takovou podobu, že jedu po dálnici a říkám si: Větrný Jeníkov, tam jsem ještě nebyl. Výjimečně se mi podaří pak přemluvit zbytek posádky auta, aby se mnou tu zastávku třeba skutečně absolvoval. Pořád mám rád neplánované akce.

Co si myslíte o názoru, že česká country není původní? Že to je jen snaha napodobit Ameriku?

A která hudba je původní? Vždyť country už tady má dávno svoji pevnou základnu a dokonce i tradici. Navíc v začátcích trampingu se nedalo mluvit ani o country, šlo o songy vyloženě mainstreamové. Tehdy se kopírovali třeba The Revellers, což byla ve 30. letech vokální skupina. Country se tam přifařilo až někdy na sklonku 50. let. A je pravda, že v trampské muzice docela zařádilo. Bylo logické, že trampové si s tím poradí po svém, z čehož pak vznikla trošku hanlivá označení jako trampgres nebo čundrgrass. Podle mě tady ale máme spousty zástupců bluegrassu, kteří snesou srovnání s originály z Ameriky. Abych jmenoval, tak třeba Druhá tráva. Nemáme se za co stydět.
David Landštof: Česká country a folk má v u nás pořád takový punc něčeho špatného, to vidím i na svých rodičích. Přesně to byl také důvod, proč to album natočit, trochu ho obhájit a zastat se ho. Protože ty písně jsou skvělé a my je chceme zpívat.

Máte určitě díky koncertům odpozorované své současné publikum. Jací jsou lidé, kteří na vás chodí?

Rozhodně jsou tolerantnější než dřív. Doby, kdy se na Portě hvízdalo na Mekyho a obecenstvo občas zasahovalo do koncertů hláškami typu "Běžte s těma bubnama do prdele," jsou pryč. Dneska jsou lidi ochotní a schopní poslechnout si téměř cokoliv a teprve pak si začít vybírat. O to větší kumšt musí ale muzikant předvést, aby publikum zaujal.

Od koho slyšíte své písně hrát a zpívat nejradši?

Od sebe (směje se). Moc jiných interpretací ve skutečnosti neznám. A když písničku vyloženě nezprasím, posílám ji do světa ze svých rukou jako samostatné dítě, za které se nestydím. A v neposlední řadě zpívám rád. Raději ale zpívám cizí skladby, abych nevypadal moc samožersky.

Znamená to, že nových skladeb se jen tak nedočkáme?

Řeknu to takhle, zatím nemám potřebu. Jestli už mi nevyjde žádná autorská deska? Nedám si kvůli tomu nohu za krk. Pokud nebudu chtít lidem něco říct a nebudu se na nové album stoprocentně cítit, žádné nebude. I když... Nedávno mě kdosi donutil prohrábnout šuplík a pár nových písní by se tam našlo. Jestli z nich ale někdy stvořím svou s největší pravděpodobností poslední desku, je ve hvězdách.