Japandroids jsou jenom dva. Pokud jste o tom nevěděli dopředu, stačil první pohled na pódium a muselo být hned jasno. Bicí souprava si trůnila nějaký metr od kraje pódia a kromě ní, pár Marshallů v pozadí a mikrofonu už nic dalšího. Vlastně jo, ještě jedny bicí hned vedle. Ty patřily bubeníkovi z Gerda Blank. Až si je hodíte do Googlu, zjistíte, že jsou taky dva, pocházejí z Nového Zélandu, ale žijí a tvoří v Česku. Taky zjistíte, že v zimě vydali povedenou desku "Numbers", kterou jsme v recenzi přirovnali k syrovějším The White Stripes. Že si libují v hluku, to bylo ostatně zřejmé i naživo.

Člověk by tak trochu čekal, že Japandroids rozmlátí klub, hned jak ve Štěpánské vylezou z dodávky. Přinejmenším po poslechu hlučného a neurvalého debutu "Post-Nothing". Jenže ti dva nakráčeli na pódium jako slušně vychovaní kluci; pozdravili, představili se, poděkovali za návštěvu a že prý jsou v Praze poprvé. Hodně povídali i mezi skladbami, tak třeba: "Je mi úplně jedno, jestli lezete na pódium. Dělejte si, co chcete, jenom se nám tady neserte do věcí." Vřelí a přátelští pak oba zůstali až do konce.

Rozezlili se jenom jednou - to když kytarista Brian King musel s nechápavým výrazem uklidňovat místního sekuriťáka, jenž to toho rána nejspíš přehnal se steroidama a s výrazem hladového bulteriéra zcela nesmyslně sestřelil z pódia stage-divera. "To teda pěknou vzpomínku budou mít kluci na Česko," utrousil ironicky vedle stojící chlapík. Ale určitě budou v dobrém vzpomínat i tak. Přestože v Lucerna Music Baru nebylo zdaleka plno, pár stovek přihlížejících utvořilo skvělou atmosféru. Na kraji pódia se střídal jeden skokan za druhým (v několika chvílích si dali dokonce double) a pod pódiem většinu času vřel solidní kotel. Japandroids se museli cítit jako doma.

Že hrají jen ve dvou, to už jsem psal. A že chtějí i ve dvou znít jako pětičlenná skupina, to jste si možná přečetli v některé z tiskových zpráv. Pravdou ovšem je, že se jim to hned od titulní "Boys Are Leaving Town" poměrně dařilo. Davidovy skromné bicí sice nemají víc než kopák, virbl, "hajtku", dva přechody a tři činely a podobně skromná bylo i sestava Brianových kytarových efektů, avšak společně svým špinavým rámusením dokázali vyplnit poslední metr krychlový pražského klubu.

Nutno však říci, že jakkoliv zněl jejich devadesátiminutový set chvílemi monotónně a některé skladby lehce splývaly, rozhodně nešlo o bezmyšlenkovitý hlukový bordel. Zejména kousky z druhé, o poznání melodičtější desky "Celebration Rock" měly i naživo hlavu a patu. Snad jen škoda výtečné "I Quit Girls", která se do setlistu nedostala. Naopak tu zbylo místo na známý riff Metalliky ze skladby "Sanitarium".

Japandroids left the town a přijeli Evropě ukázat, jak u nich ve Vancouveru dělají rámus. Tedy rámus, co má smysl. A podle reakcí v klubu si troufám tvrdit, že to nebylo naposledy.