V pravěkých kořenech současné domácí elektroniky se proháněla míza několika zásadních projektů. Byla tu Extáze sv. Terezy, byli tu Sebastians nebo Toyen. EOST dospěli do podoby počítačově upravované muziky v mantinelech své kapely, ze Sebeastians vznikli mimo jiné Ohm Square a Liquid Harmony. Můžeme to nazývat vývojem nebo přerodem, v souvislosti s těmito jmény by bylo každopádně vhodné někdy v budoucnu vystavět mohyly a s jistou dramatičností v hlase špitnout: "Oni to začali". Těmi, kdo se možná budou na stavbě sloupů podílet, by zase klidně mohli být pražští Skyline. Svým zbrusu novým debutem "Riders In The Store" totiž (hlavně sobě) nasadili laťku hodně vysoko.

V těchto dnech vydávají těsně po sobě svá debutová alba hned tři adepti na mluvčí nové "synťákové" generace, samozřejmě Skyline, dále Southpaw (jejichž album "Pop Secret" na MusicServeru získalo dokonce ocenění Album týdne) a Roe-Deer. A shrnutí prvopočinu Skyline hned na úvod - deska se zatraceně povedla. Má ucelený formát, netrpí přílišnou komplikovaností a nabízí hned několik hooodně kvalitních písní. "Skyline crew" tvoří vývojový inženýr Hoffy_M, který má na starosti tvorbu většiny melodií a smyček. V tom mu pomáhá (jinak hráč na cello) Štěpán, Rich FD obsluhuje dechy, Radek Bureš bicí (na desce není vůbec slyšet, rytmus odehrává spíš sampler) a vokální složku zastupuje Strictly Orange spolu s luxusním hlasem Sister Zulu.

Jedenáctka skladeb jede na breakbeatovém a drum'n'bassovém základu s výraznými prvky trance. Delší instrumentální pasáže jsou prokládány jak-kdy-melodickým MC-ováním Strictly Orange, Sister Zulu se pak dostává k systematičtějšímu zpěvu v barevnějších odstínech. Úvodní "Breaking Da Dust" je vystavěná na výborném syntezátorovém pojetí motivu "hó-ří" v opačném tónovém sledu a prostupuje celou, pro otevření alba jak dělanou, záležitostí. Dvojku "Downtown Madness! vybavenou dejme tomu "klubovým" zvukem střídá první sólový výstup Sister Zulu. Tahle skladba snese seriózní srovnání s Ohm Square, a to jak po hudební, tak po vokální stránce. Až mě zprvu překvapilo, že se skutečně nejedná o Charlie One. Ani "Rockin' Us" nemá v jistých partiích daleko ke zvuku "Ohmophonicy" z roku 97 - Skyline přidávají MC-ho, saxofon a další klapky. V následujícím "Jupiter" slyšíme saxík prohnaný přes efekty a šestka "The Bubbles" je famózní trancovka, obohacená možná poněkud profláknutými zvuky, zato konkrétní náladou a hitovým potenciálem. Bezmála sedmiminutová "Love The Way" začíná objednávkou pizzy, pokračuje jakýmsi delayem opatřeným samplem, který je určitě původní, nicméně mi opět koresponduje s nějakou konkrétní skladbou hrávanou před časem na Rádiu 1, přechází do junglové hnětoucí radlice a Strictly Orange dokresluje celek různě modifikovaným MC-ováním. Na osmé příčce se pak rozvine charakteristickým riffem Aika, obecně asi nejchválenější klenot cédéčka. Tady je trancová složka nejsilnější a všechno nakopne sólo na sax. Prostě kvalita. A to je před námi ještě "Fluffy", kde se Sister Zulu lidově řečeno odkopala. S pomocí vyšších mocností a decentního, i když mírně provařeného zvuku vokodéru, vznikla píseň, při níž si na konziku jistě zahrozí i k domácí scéně skeptický mrzout. Funky test, který na počátku skladby annoncuje Strictly Orange, Zulu následně rozvíjí v dokonalost. S textem lobbujícím za opuštění psycho stylu přispěla kapele do krámu jistá Adéla, která si v desítce nazvané "Syco" i zazpívala. Píseň se odlišuje od většiny svou chill-outovou povahou a durovými harmoniemi.

Některé synth-zvuky jsou možná až nápadně podobné těm, s nimiž operují vzpomínaní kolegové Southpaw. Desky obou kapel však vycházejí takřka ve stejné době a těžko tedy soudit, kdo je v této rovině kým ovlivněn. Pravda bude stát zřejmě někde úplně bokem, protože na Řípu trance, d'n'b, breaky ani downtempop nevznikly, základ autorského projevu Skyline a podobných kapel tedy bude zřejmě i nadále absorbovat vlivy zahraniční avantgardy.