Jubilejní 45. ročník pojali organizátoři jako pomyslné best of, žánrové kotrmelce v dramaturgii tak lze považovat za záměr. Škarohlídi přesto tvrdí, že šlo o nepromyšlenou strategii a honbu za oslovením každého a přitom nikoho. Za pravdu jim můžeme dát v tom, že postavit vedle sebe Tomáše Kluse, Rytmuse, Václava Neckáře a Michaela Buriana této domněnce nasvědčuje, ale třídenní pobyt ve Vizovicích ukázal, že o ztrátu tváře se Trnkobraní bát nemusí.

Areál likérky Rudolf Jelínek, kde celá akce probíhala, má už sice svá nejlepší léta za sebou, ale pro pořádání festivalů tohoto typu je zcela dostačující. Žádné dech beroucí atrakce nečekejte: tři pódia, pár kolotočů, houpačka na laně, zóna Route 66 s několika americkými vozidly, stan s projektem Kofoly pro neslyšící Neslýchané festivaly nebo případná exkurze do Glass atelieru Morava či do likérky, samozřejmě s ochutnávkou. To vše obklopené armádou stánkařů s jídlem. Hudební fanoušek prahnoucí po nové muzice a adrenalinových sportech takovýto druh festivalu znuděně odzívne, ale pamětníci, rodiny s dětmi a obyvatelé okolních vesniček si bez něj konec léta neumí představit.

První den, pátek

Postavit stan a hurá pod pódium! Drobná Semtex stage patřila taneční muzice, v průběhu víkendu se zde vystřídali začátečníci i přední jména tuzemské scény jako Tráva, Loutka, Michael Burian, nebo Chris Sadler. Větší Kofola stage okupovali zejména lokální umělci nebo málo známé kapely a pódium největší pochopitelně hlavní tahouni.

Tam také směřovaly kroky většiny přítomných, a tak nebylo divu, že Xindl X měl už o půl sedmé pod Starobrno stageí takzvaně plný dům. Osobitému písničkáři se smůla lepila na paty, postupně mu odcházel nástroj za nástrojem. Vzhledem k aktuálnímu programu, kde nebyla nouze o trapné tanečky, polonahá těla a chytání se v rozkroku, se nabízela otázka, kam chce Ondřej Ládek směřovat v budoucnu. Osobně bych tyto přisprostlé propriety a vánoční popěvky o alkoholu z připravovaného alba "Láska" vyměnil za další klenoty ráže "Hollywood" nebo "Chemie". Dočkám se?

Opakovat fráze o tom, kterak Václav Neckář zažívá obrovský comeback, netřeba. Zajímavější bylo pozorovat jeho publikum, které, až na výjimky typu "Stín katedrál" nebo "Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě", jeho tvorbu neznalo. Písně jako "Čaroděj Dobroděj" nebo "Odejdu" tedy zazněly bez většího aplausu, takřka všichni přišli jen na TU píseň a svými pokřiky to dávali hlasitě najevo. Překvapivě vitální Neckář se ale snažil, bylo pozoruhodné sledovat, že se ve svém věku a po těžké nemoci nebránil ani vysokým výkopům. Nutno dodat, že očekávaný přídavek "Půlnoční" skutečně má něco do sebe, a to i naživo. Jako byste se najednou ocitli na jiném koncertě. Diváci ztichli a pokorně vnímali její sílu. Jakmile se zpěvák opřel do refrénu a po vzoru videoklipu vztáhl ruce k obloze, postaral se o jeden z nejsilnějších zážitků festivalu. Krása.

To už ale obloha ztmavla a nebesa začala rozevírat stavidla. Tomáš Klus se svými kumpány tedy hráli pro promáčené publikum, to si ale "Ninu" nebo "Marii" nechtělo nechat jít. Však taky v průběhu dne nebylo těžké odhadnout, za kým všechny ty -náctileté slečny s jednodenní páskou na ruce přijely. Klus je snad ani zklamat nemohl. Jeho improvizační techniky a pohotové rýmování na veškeré vjemy, které z pódia vidí, platí neustále. Každý koncert je tak úplně jiný a jsem rád, že i pošestnácté můžu říct: "Ten kluk je prostě skvělý."

Moldavská kapela Zdob Shi Zdub patřila mezi jedno z mála zahraničních jmen a ve Vizovicích hrála už loni. Závan východního divokého folku, punku, hip hopu i dechovky trpěl řídnoucím publikem, které za hutného deště využilo pauzy mezi Klusem a Rytmusem a běželo pro pláštěnky. Soubor vedený polonahým Romanem Iagupovem v červené sukni bohužel nic světoborného nepředvedl. Takřka v každé písni se mohutně skandovalo "Hey!" a při pohledu na znuděně procházejícího se Iagupova člověka napadalo, o kolik tříd lepší jsou ukrajinsko-američtí snaživci Gogol Bordello.

Rytmus byl mnohým donedávna jedno, s jeho přechodem k mainstreamu se posluchači začali tříštit na tři nesmiřitelné tábory. Jedni jej bez výhrad uctívají, ať stvoří cokoliv, druhým je fuk i nadále a třetí jej nemohou vystát. Důvody jsou různé, a ať už je jeho chování maskou, či nikoliv, jeho jméno vzbuzuje vášně. A o to přece jde. Trochu se při tom všem bulvárním zmatku zapomíná na hudbu samotnou, ale to už je úděl všech kontroverznějších umělců, ať už se jmenují Bono nebo Lady Gaga.

Podstatné je, že pokud jste nepatřili mezi vyloženě skalní, těžko vás Rytmus naživo dostane. Což o to, charisma se mu dostávalo za dva a z hitů nechyběly "Zlatokopky", "Technotronic Flow" ani "AKM", ale problém byl jinde. Jeho výstup totiž připomínal trochu lepší karaoke. Žádná živá kapela nebo DJ, který by podkresy vytvářel v reálném čase. Koncertní verze skladeb se podobaly albovým jen díky masivnímu playbacku. V něm byly předtočené nejen elektronické a rytmické základy, ale také spousta vokálních, především zpívaných linek. Díky tomu Vrbovskému stačilo odrapovat jednu sloku, zbytek se odehrál sám. V polovině skladby se hudba přehoupla na další track a tak stále dokola. Po padesáti minutách a závěrečném beatboxu bylo po všem. Koncert tak připomínal spíš shluk několika upoutávek než pořádný biják. Inu, chcete-li v Česku na houpavou muziku se sdělením a šikovnými muzikanty, vyrazte na Prago Union.

Druhý den, sobota

Ani v sobotu se slunce neukázalo, a pokud vás ze spacáku neprobrali z dálky hrající grunge-experimentalisté Nexus nebo šestnáctiletá Klára Stedlová a Black & White s tuctovými coververzemi popových hitů, pak zima určitě. Ještěže si za třicet korun můžete dát vlažnou sprchu.

Že si pořadatelé vystříleli všechny tahouny už v pátek, nepoznali jen v patnáct hodin hrající Gang Ala Basta, ale i mnozí další, kteří přišli na pódium po nich. A všimli si toho i návštěvníci, vždyť byl areál oproti pátku zaplněn stěží z poloviny.

Přesto o šikovné umělce nebyla nouze, byť je možná jejich věhlas menší. Tak třeba Free Fall. Coververze Madonny byla zbytečná, ale jinak zněli rock-metalisté z Uherského Hradiště více než slibně. O zklamání se nedá hovořit ani u Jiřího Stivína, vybaveného flétničkami a píšťalami roztodivných tvarů a velikostí.

Jiní interpreti své pověsti dostáli a občas to byla trochu škoda. "Na ni nejdu, ta patří do blázince," ozval se kdosi. Řeč byla o Janě Kratochvílové, která vystoupila na Trnkobraní hned dvakrát. V pátek se její "rockově šamanistická invokace Světla" křížila se Zdob Shi Zdub, tudíž jsem měl možnost zhlédnout jen její sobotní představení klasických hitů. Jestliže ten žánrově těžko zařaditelný mišmaš byl klasický program, těžko si domýšlet, o kolik šílenější to muselo být o den dříve. Před koncertem jsem jen tušil, že to nejspíš bude divné. Když rodačka ze Zlína uprostřed věty přecházela z běžné mluvy do growlingu a zpět, mnozí si klepali na čelo. Kostým, který by si na sebe nevzala ani Lady Gaga, bych ještě snesl a to bolení hlavy z neučesaného přednesu skladeb taktéž. Ale jakmile začala Kratochvílová kázat cosi o tom, jak v sobě máme probudit Světlo, nohy automaticky zamířily k vedlejší stagei. Nikdy víc.

Právě na menším pódiu sbírali nové fanoušky pražští Goodfellas. A že byli o poznání příjemnější. Držitelé Anděla v kategorii objev roku sice hrají vcelku obyčejný popík britského střihu, ale snad právě pro přístupnost a líbivé melodie jejich hvězda stoupá vzhůru.

Domácí Fleret a rodák z Nového Jičína Vlasta Redl odvedli svůj standard, tudíž spokojenost. Sborově odzpívané "Zafůkané" prvně jmenovaných se bez problému zařadilo mezi nejsilnější okamžiky festivalu.

Nezklamal ani Richard Müller. Bezmála dvaapadesátiletý interpret se obklopil vynikajícími muzikanty a nebál se dát jim dostatek prostoru. Písní tak nezaznělo mnoho, ale o to silnější bylo jejich podání. Zejména sóla na dechové nástroje Martina Žáčka uchvátila snad každého. Zpěvákův přednes byl ještě upřímnější ve chvíli, kdy zavzpomínal na nejhorší léta svého života. Tehdy byl na tom psychicky tak zle, že na Trnkobraní nebyl schopen vystoupit jinak než na half-playback. V tomto kontextu lze pouze smeknout, že problémy překonal a vrátil se ve vrcholné tvůrčí i koncertní formě. Nezbývá než popřát, aby se jeho démoni už nevrátili a mohl dále pět třeba o tom, že štěstí je krásná věc.

Gipsy.cz jsou frajeři, to je bez diskuze. Komu jinému se kdy povedlo hrát v mezinárodní televizní show Eurovizi a na nejvýznamnějším hudebním svatostánku, britském Glastonbury, zároveň? Nikomu. Radku Bangovi se podařilo mnohé, a přesto se mu v jeho vlasti nedostává patřičného uznání. Jak se během koncertu stačil několikrát zmínit, jejich poslední album "Desperado" má přes deset tisíc ne(!)prodaných nosičů, což je vzhledem k úspěchům kapely žalostné číslo. Přitom na Trnkobraní excelovali i naživo, tak kde je chyba? Bangův rap obalený do cikánské muziky zněl i po letech svěže a neotřele, energie prýštila do všech stran, a když spustil "Romano hip hop", tancovaly snad i klobásy na grilu. Kolegové Zdob Shi Zdub se mohli jít zahrabat, Gipsy.cz se stali skutečnými králi Trnkobraní.

"Norové hrající irskou muziku, kteří jsou nejpopulárnější v Japonsku." Tak představila moderátorka Bára Majíčková poslední sobotní účinkující na Starobrno stagei, kapelu Greenland Whalefishers. Pánové a dáma si evidentně přihnuli už před koncertem, ale Valachům to bylo jedno. Dokonce kytaristu Tronda Olsena napájeli slivovicí i na pódiu. Irská muzika kombinovaná s folkem i punkem se po půlnoci valila z pódia jen pro pár desítek lidí, ti ale svou vděčnost dávali patřičně najevo. Třeba divokým tancem na rozviklaném stole, který fanoušci přinesli až do kotle, nebo hlasitým pokřikováním. Hlavně, když něco hraje. Samotná hudba, kterou se Greenland Whalefishers prezentovali, sice nepatřila mezi nejoriginálnější (snadno byste si je mohli splést třeba s Flogging Molly), ale poslouchala se příjemně. V některých momentech až zamrzelo, že se kapele nedostalo lepšího času a více diváků, určitě by si je zasloužili.

Třetí den, neděle

Poslední festivalový den byl značně ochuzen, taneční Semtex stage nehrála vůbec a start Horkýžů, kteří festival uzavírali, byl naplánován už na osmnáctou hodinu. Účel netřeba vysvětlovat, vždyť byla neděle. To nejdůležitější, tedy soutěž v pojídání švestkových knedlíků, ale mělo teprve přijít. Než se tak stalo, zazpívali si všichni s Jaroslavem Uhlířem "Dělání", "Holubí dům", "Statistiku" nebo "Není nutno".

Po knedlíkové bitvě se z největší stage opět ozvala hudba. Bratři Nedvědové už asi sedmdesát tisíc lidí ze strahovského stadionu v roce 1996 nepřekonají. A i když dnes zajímá veřejnost spíš vztah Honzy Nedvěda s Pavlínkou než připravované album, zpívají pánové pořád krásně, a to i pro pár stovek lidí. František s Honzou zazpívali nejdříve dohromady s kapelou, pak každý zvlášť skladby z dob, kdy hráli odděleně, a nakonec zase společně. Prostor pro vlastní tvorbu dostali i mladí, synovec Vojtěch Nedvěd a kytarista a zpěvák Petr Kocman. Psát o tom, na které evergreeny se dostalo, by bylo nošením dříví do lesa, ale když už s Nedvědy u pomyslného táboráku sedíme, zmiňme alespoň "Stánky", "Podvod", "Devatenáct" nebo "Růže z papíru". Je s podivem, že i v téměř šestašedesáti letech a po více než třiceti letech hraní dokážou pánové vytvořit hřejivou, až rodinou atmosféru a jejich písně nestárnou. Dřívější mravokárství a zmatené promluvy jsou ty tam, zůstaly jen příjemné trampské písně. A ty se podhůřím Bílých Karpat nesly až hluboko do nitra.

Festival uzavřela překvapivě dobře vypointovaná show vtipů, imitací a kouzel Zdeňka Izera a kapely Mig 21 a Horkýže Slíže. Ty už jsem ale neměl možnost zhlédnout, neboť autobusové spoje jsou v této zeměpisné oblasti nekompromisní. Pro ilustraci: spoj z Vizovic přijel s patnáctiminutovým zpožděním, tudíž navazující autobus z přilehlé vesnice ujel. To by nebylo nic hrozného, pokud by ten den nebyl jediný. Pokud bych měl pořadatelům doporučit, co zlepšit do příště, pak právě dopravu. V ostatních ohledech se letošní Trnkobraní povedlo, a jestli si rádi po všech těch monstrózních festivalech dopřejete něco skromnějšího a odpočinkového, tak právě ve Vizovicích můžete strávit docela příjemný víkend.